Kopečky 2

Co činí lidi šťastnými a jak dlouho to může vydržet? Pokud se cítím teď spokojený kvůli externím okolnostem a nic se nezmění, jak dlouho ten pocit přežije? Jde o Velkou Otázku, záložním plánem jak přežít ve fundamentálně nelidském technologickém světě je ignorovat ho až do terminálního konce a existovat ve stavu hibernace. Pak když se nacházíte na konci dějin a svou situaci už nikdo nemůže nijak změnit, a prvotní hybnost vychládá, může se dostavovat zoufalství a snaha ten konec uspíšit. O jak dlouhém časovém horizontu se bavíme?

Tohle jsou otázky, které mi vrtají hlavou denně. Ale ne, když na kole jezdím do kopců. To je přesně ten okamžik, kdy na chvíli necítím nic a připadám si spokojený.

Nová trasa se 70m převýšení se ukázala poněkud zajímavější, než se zdá z map. Ve finiši, než mě to vyplivne na hřeben Vertikální Vesnice, je stoupání tak absurdní, že musím vstát ze sedla, abych vyprodukoval dostatečný výkon pro pohyb vpřed. V sedě mi nejen připadá, že přepadávám dozadu, ale ani se nemůžu pohnout vpřed, rozhodně ne se současnými převody a to stoupám po zhubnutí ██████████ kg, kdy je to o poznání snazší.

Nejhorší je vždy první cesta vzhůru, každá další vyčerpá o poznání méně. Nepůsobí intuitivně, ale je to tak. Poprvé to překvapí, podruhé je to nuda. A tak jsem začal dělat kolečka ve Vertikální Vesnici, cestou nahoru se na okolní zástavbě dalo vypozorovat jasné socioekonomické letokruhy. Po svahu dole, blíž epicentru obce, stály maličké chatky, na druhé straně se tyčily velké domy vždy s aspoň dvěma garážemi a bazénem. Ve vzduchu bylo cítit, kde přežívá původní obyvatelstvo a kde to kolonizují náplavy.

Ale na tom moc nezáleží. U jednoho domu děti skákaly na trampolíně, při první cestě si mě všimly, při druhém mě pozorovaly, při třetí stály nehnutě s výrazy, že mají pár otázek k tomu, co vidí.

Nemá to žádný smysl, není v tom plán, netrénuju, nechci dosáhnout žádné nahodilé mety rychlosti nebo vzdálenost. Kdyby mě hnalo, že se zlepšuju, co se s motivací stane, až tělo začne podléhat náporu času a vidina zlepšení bude nedosažitelná. O kolika letech se bavíme? Já jezdím do kopečků, protože je to zábavné & nechá to příjemný pocit. Teď ano. Ale co za 10 let? Bude stále existovat nějaká aktivita, která generuje vnitřní potěšení? Která nevyžaduje validaci zvenku? Protože jestli ne, tak nevidím šanci, že tu dlouho zůstanu. Bojím se, že časem dojdou nervová zakončení a žíly, jak se říká.

Na zpáteční cestě do Cely žena vedla po cyklostezce lamu na oprati & teď si nejsem jistý vůbec ničím.