k47.cz
výběr kolo foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ | twitter RSS
««« »»»

Kopečky 2

4. 10. 2020 — k47

Co činí lidi šťast­nými a jak dlouho to může vy­dr­žet? Pokud se cítím teď spo­ko­jený kvůli ex­ter­ním okol­nos­tem a nic se ne­změní, jak dlouho ten pocit pře­žije? Jde o Velkou Otázku, zá­lož­ním plánem jak přežít ve fun­da­men­tálně ne­lid­ském tech­no­lo­gic­kém světě je ig­no­ro­vat ho až do ter­mi­nál­ního konce a exis­to­vat ve stavu hi­ber­nace. Pak když se na­chá­zíte na konci dějin a svou si­tu­aci už nikdo nemůže nijak změnit, a pr­votní hyb­nost vy­chládá, může se do­sta­vo­vat zou­fal­ství a snaha ten konec uspí­šit. O jak dlou­hém ča­so­vém ho­ri­zontu se bavíme?

Tohle jsou otázky, které mi vrtají hlavou denně. Ale ne, když na kole jezdím do kopců. To je přesně ten oka­mžik, kdy na chvíli ne­cí­tím nic a při­pa­dám si spo­ko­jený.

Nová trasa se 70m pře­vý­šení se uká­zala po­ně­kud za­jí­ma­vější, než se zdá z map. Ve finiši, než mě to vy­plivne na hřeben Ver­ti­kální Ves­nice, je stou­pání tak ab­surdní, že musím vstát ze sedla, abych vy­pro­du­ko­val do­sta­tečný výkon pro pohyb vpřed. V sedě mi nejen při­padá, že pře­pa­dá­vám dozadu, ale ani se nemůžu po­hnout vpřed, roz­hodně ne se sou­čas­nými pře­vody a to stou­pám po zhub­nutí ██████████ kg, kdy je to o po­znání snazší.

Nej­horší je vždy první cesta vzhůru, každá další vy­čerpá o po­znání méně. Ne­pů­sobí in­tu­i­tivně, ale je to tak. Poprvé to pře­kvapí, po­druhé je to nuda. A tak jsem začal dělat ko­lečka ve Ver­ti­kální Ves­nici, cestou nahoru se na okolní zá­stavbě dalo vy­po­zo­ro­vat jasné so­ci­o­e­ko­no­mické le­to­kruhy. Po svahu dole, blíž epi­cen­tru obce, stály ma­ličké chatky, na druhé straně se tyčily velké domy vždy s aspoň dvěma ga­rá­žemi a ba­zé­nem. Ve vzdu­chu bylo cítit, kde pře­žívá pů­vodní oby­va­tel­stvo a kde to ko­lo­ni­zují ná­plavy.

Ale na tom moc ne­zá­leží. U jed­noho domu děti ská­kaly na tram­po­líně, při první cestě si mě všimly, při druhém mě po­zo­ro­valy, při třetí stály ne­hnutě s výrazy, že mají pár otázek k tomu, co vidí.

Nemá to žádný smysl, není v tom plán, ne­tré­nuju, nechci do­sáh­nout žádné na­ho­dilé mety rych­losti nebo vzdá­le­nost. Kdyby mě hnalo, že se zlep­šuju, co se s mo­ti­vací stane, až tělo začne pod­lé­hat náporu času a vidina zlep­šení bude ne­do­sa­ži­telná. O kolika letech se bavíme? Já jezdím do ko­pečků, pro­tože je to zá­bavné & nechá to pří­jemný pocit. Teď ano. Ale co za 10 let? Bude stále exis­to­vat nějaká ak­ti­vita, která ge­ne­ruje vnitřní po­tě­šení? Která ne­vy­ža­duje va­li­daci zvenku? Pro­tože jestli ne, tak ne­vi­dím šanci, že tu dlouho zů­stanu. Bojím se, že časem dojdou ner­vová za­kon­čení a žíly, jak se říká.

Na zpá­teční cestě do Cely žena vedla po cyk­los­tezce lamu na oprati & teď si nejsem jistý vůbec ničím.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz