Hypersamaritán

Horký den, v sedle kola, chvíli čekám na vlakovém přejezdu, zvednou se šraňky, štrúdl aut, kol a jedna ženy na kolečkových bruslích a s kočárkem se dá do pohybu. Přejedu přes a zaslechnu dvě ženy, jako kdyby říkaly něco o píchnuté duši. Hmm… Budu dělat dobrého samaritána? Proč ne?

Zastavil jsem se, zeptal se, jestli nemůžu nějak pomoct a přitom mával maličkou sadou se záplatami na lepení duší.

„To byste byl moc hodnej.“ Tak prý mohl.

Nové kolo za XXX tisíc, moderní standard pro rekreaci a lehký sport, hliníkové všechno, kotoučová brzda, 29" kola, (pravý opak mého vraku, který až na pár komponent pevně patří do minulého století) a na prvním výjezdu dostala díru. Nevypadalo to na žádný vpich, žádný hřebík, duše na jednom místě prostě podélně praskla, asi vada materiálu.

Za chvíli jsem sundal kolo, svlíknul plášť, našel díru, zalepil, pocukroval, pusu na bebí, navlíkl zpátky, nafouknul, nasadil kolo a neucházelo to, paráda prokládaná lehkým hovorem a duchaplnými bonmoty.

Žena se nakonec zeptala: „Nemůžu se vám nějak revanšovat?“ To mě opravdu zaskočilo. Chápu, že bylo slušné se zeptat, ale o něco si skutečně říct, to mi přijde příšerně neslušné. Sám jsem se nabídl, baví mě opravovat kola a ve výsledku jsem si připadal spokojeně. (Není to snaha o sebechválu. Po operaci jsem měl dobrou náladu & tu mi nedodá, když se o tomhle triviálním činu dozví pár lidí navíc.) Činil jsem to hlavně kvůli karmické rovnováze – pomoct jiným, protože doufám, že mi někdy v budoucnu jiní pomůžou (což není zaručené). Jde o klasické zlaté pravidlo: Čiň jiným, co chceš, aby oni činili tobě. Tuhle ženu nikdy nepotkám a když ano, nepoznám ji, pomoc nepřijde jako revanš, ale nepřímo, přes maličké posílení ducha vzájemné pomoci. Na bicyklech jsme všichni bratři a sestry, dokonce i ti na elektrokolech (navzdory populárnímu názoru).

Jinak titulek je myšlen ve stejném smyslu jako hyperparazit – parazit parazitující na jiném parazitovi, jen s drobnou vzájemnou pomocí a ne cizopasničením.