k47.cz
výběr kolo foto makro povídky kultura
koronavirus TECH ▞▞ | twitter RSS
««« »»»

Hyper-virus

12. 12. 2020 — k47

Dneska to bude pár dal­ších témat na po­vídky, které nikdy ne­na­píšu.

Žánr zombie-apo­ka­ly­psy začíná kla­sic­kým klišé, kdy se hrdina pro­budí z kómatu a objeví tichý svět, který byl mimo záběr zde­ci­mo­ván ja­kýmsi ka­ta­k­ly­zma­tem a ve kterém teď pře­žívá jen hrstka od­váž­ných.

Co tohle vzít, ale nakřáp­nout zažité schéma: Hrdina se pro­budí z kómatu a objeví svět, který jde do pekla, ale všichni jsou klidní. Ob­je­vila se ne­po­ra­zi­telná cho­roba, velice na­kaž­livá, vysoce smrtná, s dlou­hou in­ku­bační dobou, rychle mu­tu­jící. Jde o per­fektní bouři, která má re­ál­nou naději navěky uhasit plamen lidské rasy. Čím víc to bylo zřejmé, tím in­ten­ziv­něji se roz­bí­haly snahy virus za­sta­vit nebo aspoň zpo­ma­lit, to se stále nedaří a pochod smrti po­kra­čuje. Když se pro­ta­go­nista pro­budí, vět­šina zdrojů pla­nety je už dlouho na­mí­řena vý­hradně pro vývoj léku nebo vak­cíny. Ve spo­leč­nosti panuje smí­ření s ne­vy­hnu­tel­ným. Každý hraje svou malou roli v glo­bální snaze za­sta­vit virus, i když je jasné, že nej­spíš nebude úspěšná. Ve vzdu­chu nevisí smutek nebo de­prese, ale apa­tický ni­hi­lis­mus. Ne­zá­leží, jestli lid­stvo pře­žije nebo ne, v kos­mic­kém mě­řítku to změní jen málo a nemá cenu být smutný.

Drama ne­pra­mení z kon­fron­tace s post-apo re­a­li­tou nebo roz­kla­dem ci­vi­li­zace, ale z ne­schop­nosti hrdiny při­jmout sto­ic­kou ak­ceptaci ar­maged­donu všech okolo. Oni se do toho do­stá­vali měsíce, jako žáby v hrnci na plotně, pomalu ab­sor­bo­vali re­zig­no­vané od­hod­lání. On je vhozen do vroucí vody a pro něj cho­vání světa působí bi­zarně a ne­při­ro­zeně, jakoby re­zig­no­vaně. Každý kolem něj dělá svojí část a spolu s ostat­ními ne­vzru­šeně kráčí ve dvoj­stupu ke zkáze. Do­konce i pro challenge trials, kdy jsou oč­ko­vaní dob­ro­vol­níci na­ka­ženi smr­tí­cím virem, aby se zjis­tila efek­ti­vita vak­cíny, jsou fronty.

A celé by to byla ale­go­rie na ne­po­cho­pi­tel­nou lax­nost reakce na glo­bální otep­lo­vání. Po­cho­pi­telně.

Další idea se okra­jově týká od­stavců výše uve­de­ných. Četl jsem o The Si­mu­la­cra z pera PKD (nečetl jsem to, jen o, není čas, pro­tože Si­mu­trans) a zase by to šlo otočit. Hrdina se snaží od­ha­lit kon­spi­raci kolem nové nemoci, o níž věří, že za ní někdo stojí, že je uměle vy­pro­du­ko­vaná, že jde o práci far­ma­ceu­tic­kých firem, ale dozví se, že žádná kon­spi­race ne­e­xis­tuje a re­a­lita je přesně taková, jaká se zdá. To je dě­si­vější před­stava, než kon­spi­rační přelud – nikdo není zod­po­vědný a nikdo v rukávu nemá snadné řešení.

I když tohle už bylo na­psáno. Jme­nuje se to Cu­pa­nina a je to ne­fal­šo­vaná de­pre­sivní hrůza, ze které se mi dělalo zle. Ale určitě by bylo možné to po­jmout jinak, s at­mo­sfé­rou, která není tak hrozně duši-ničící, trochu zá­bav­něji.

Po­slední téma je prosté: Im­pli­kace to­ho­hle článku o al­go­rit­mic­kém pekle ne­vi­di­telně spřá­da­ném kolem hrdiny, au­to­ma­ticky, bez úmyslu, bez an­ta­go­nisty, jen jako vý­sle­dek čin­nosti roz­ho­do­va­cích sys­témů, do nichž nej­lepší mozky naší ge­ne­race nalily lži a omyly mi­nu­lých ge­ne­rací.

Když o tom tak pře­mýš­lím, moje ide­ální fikce se v sobě nese emo­ci­o­nálně prázd­nou reakci na udá­losti, které si o ni roz­hodně ne­ří­kají.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz