k47.cz
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Tichý jako tinnitus

23. 1. 2020 — k47 (♪)

Loni tu padlo pár slov, o tom jak jsem se snažil ztišit po­čí­tač na ab­so­lutní nulu. Ja­ké­koli ne­vy­žá­dané zvuky, i re­la­tivně tichý šelest vě­t­ráků, sotva sly­ši­telný pod hudbou ze slu­chá­tek, ne­snesu. Začne mě drásat & vy­si­lo­vat. Není nic krás­něj­šího, než ab­so­lutní ticho, když vy­le­zete na balkón, čučíte do tmy a nesly­šíte nic než vlastní tin­ni­tus. Chtěl jsem se k tomu stavu dostat o něco blíž & de­fi­ni­tivně utišit desktop. To se ne­po­vedlo, mi­mo­cho­dem. Ná­stroje tech­no­lo­gic­kého teroru se­lhaly, jme­no­vitě dva­ce­ti­me­t­rový HDMI kabel ne­do­ká­zal fun­go­vat na dlouhé vzdá­le­nosti.

A přitom je to tak jed­no­du­ché. Řešení to­ho­hle tri­vi­ál­ního pro­blému se skrývá v tomto článku. Ten mapuje, jak se ze za­ří­zení na­bí­ze­jí­cích stravu a/nebo nápoje, staly pro­story tak hlučné, že to hra­ničí s po­ško­ze­ním sluchu. NA vině je pře­chod k ele­gant­nímu mi­ni­ma­lismu, kde vlád­nou tvrdé lesklé po­vrchy a kam ne­patří nic měk­kého. Zvuk není víc než vlnění vzdu­chu, které v sobě nese ener­gii a ta, když není po­vr­chem po­hl­cena, se odrazí. Látky, závěsy & jiné mě­ko­tiny zvuk po­hl­cují, tvrdé po­vrchy ho odrazí a pak to v míst­nosti hučí jako v ma­nic­kém úlu. Zrovna ne­dávno jsem seděl v jednom ta­ko­vém pod­niku z kamene a leš­tě­ného tvr­dého dřeva (ne všechno, co se psalo tady před za­čer­ně­ním, nutně od­po­ví­dalo sku­teč­nosti) a nebylo slyšet nikoho, kdo seděl dál něž ob jedno místo.

Řešení je tedy prosté: Stačí koupit panely takové té akus­tické pěny a udělat z ní ja­kousi ru­di­men­tární klec kolem hu­čí­cího stroje, která pohltí zblou­dilé vib­race vzdu­chu.

Má to jen jeden pro­blém. Tyhle stojí víc než nula peněz, což mírně pře­vy­šuje můj roz­po­čet nula korun a nula haléřů (však víte: pokud to není z od­padků, ne­zá­jem). Na­štěstí zvuk utlumí ±ja­ký­koli ma­te­riál a tak sar­ko­fág může být ze staré ka­ri­matky, pol­štářů, stohu knih a dal­ších věcí.

Hmm, vypadá to jako práce du­ševně cho­rého dítěte, které trpí fla­shbacky z války a te­ra­pe­u­tům se s gi­gan­tic­kým úsilím po­da­řilo, aby pře­stalo na zeď ma­lo­vat hákové kříže vlast­ními výkaly, a místo toho začalo dělat něco po­dobně idi­o­tic­kého. Na druhou stranu je tu aspoň ticho. Stále je to o něco hla­si­tější než můj tin­ni­tus, ale už ne o moc.


Do­da­tek: To ticho je divné. Někdy si nejsem jistý, jestli po­čí­tač vůbec běží i když sedím před ním a civím na jeho ob­ra­zovku. Je to divné.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz