Fraška
Mám problém věnovat pozornost koronavirové katastrofě. I když bych chtěl a cítím, že bych asi měl, vždy & bez výjimky začnu ztrácet trpělivost, dostaví se pocit tupé ubíjející nudy a přestanu. V jakém se právě nacházíme stupni? V jakém bychom měli být? Co se může dělat a co se nedoporučuje? Jaké kroky provádí naše vládní garnitura? Co dělá náš premiér a co tvrdí, že dělá? Někdo to určitě ví. Já ne. Teda tím posledním jsem si skoro jistý: Je to fraška.
Skoro mi to připadá vtipné, že se stane takováhle významná událost, největší svého druhu za posledních 50-100 let, ale pomalu ustoupí do pozadí, stane se z ní rutinní tragédie, jako šum na pozadí světa a člověk ji přestane věnovat pozornost i když stále nepopiratelně probíhá a její následky jsou stejně reálné jako kdykoli dřív.
Pamatuju si na jednu přednášku o psychice vojáků za války, kteří dokázali usnout během dělostřeleckého bombardování. Poprvé jim teče adrenalin ušima, ale postupně se dostaví iracionální laxnost, nemůžou nic dělat, jen sedět v zákopech a čekat, být strachy bez sebe nic nezmění, tak můžou aspoň být odpočatí, až se po nich něco bude chtít. Děláme to málo, čím můžeme pomoct, ale váha situace se rozplyne jako obraz, na než se díváme šilhajícíma očima.
Jenom čas od času mě z automatické lhostejnosti vytrhne zpráva, že je to pořád fraška. Austrálie, Nový Zéland, Japonsko, Taiwan, tam koronavirus prakticky nemají. Celá Evropa a obě Ameriky jsou v hajzlu. Neměli bysme my být ta „vyspělá západní civilizace“? Tak proč je naše reakce tak komicky neefektivní?
V Británii se objevila nová, mnohem nakažlivější mutace viru. Připadá mi ironické, že právě v petriho misce, ve níž na začátku pandemie koketovali s promořováním, si vypěstovali nový a lepší patogen1 . Čím víc vir dostane příležitostí zmutovat, tím spíš se mu to podaří a v „západním světě“ jsme mu dali desítky milionů příležitostí. (Aby se neřeklo, povedlo se mu to ještě nezávisle v Jihoafrické republice.) Nechat rozšířit neznámou chorobu? Co nejhoršího, se může stát?.
Na druhou stranu aspoň první očkování se stala realitou. U nás tak moc ne, plán nemáme, Babiš přesto říká, že jsme připraveni. Jako obvykle v duchu frašky na sebe převzal očkování. Stejně jako v březnu vzal plnou politickou odpovědnost za opatření a pandemii. A v červenci za chytrou karanténu. A na začátku tvrdil, že PPE máme. Že testovací kapacity máme. A stejně jako si nedokázal představit, že přijde druhá vlna a zkazí mu volební kampaň. Rozvolnili jsme, ale hned jsme zas museli utáhnout šrouby, převážně na úrovni změny definic. Testujeme málo, trasujeme ještě míň, nakažených nikdy moc neubylo.
Ok, teď když to tady píšu, je jasný, proč tomu nevěnuju pozornost. Každý vtip, i ten nejhorší, který chutná jako hořké mandle, má svůj poločas rozpadu.
Ale na druhou stranu jsem letos (s výjimkou té explozivní epizody) nebyl ani jednou nemocný respiračním onemocněním. Tak aspoň nějaké plus.