Pokud si dobře vzpomínám, Hunter S. Thompson v jakémsi rozhovoru zmínil,
že nemá nijak extra rád psaní. To dá rozum. Když byl v akci, v terénu a zjišťoval informace pro článek, bylo to zajímavé, akční, extrahoval data, bavil
se s lidmi, pil s nimi a řešil následné problémy. Psaní pak byla jen otravná
dřina.
Já zase nemám rád upravování fotek. Akt jejich pořizování je nekonečně
zajímavější než následné digitální vyvolání. Nejhorší je situace, kdy pro
jistotu udělám 30 snímků toho stejného a pak z nich musím vybrat ten nejlepší,
který půjde dál. A takhle jich má mnoho stovek a piplání s výběrem se opakuje
donekonečna & do pozdních nočních hodin, kdy se zdálky ozývá kvílení hasičských
vozů.
Teď upravuju várku fotek █████████████████████████ a i když byly pořízeny v den, kdy teplota na zemském povrchu překonala teplotu na povrchu slunce, pořád
šlo o příjemnější proces než úpravy. Nejdřív vybrat dobrou, pak ořezat,
defringe musí být vzhledem k použitému sklu, aplikovat konzistentní styl, ten
pak doladit, exportovat, podívat se, zdali spolu snímky ladí a dál doladit.
Nekonečné utrpení. Ale chci to udělat z důvodu, které jsou jasné z charakteru
zachycené události a o kterých tu nepadne ani slovo, tak zatnu zuby a edituju.
Někdy mě jímá hrůza z představy, že jsem to posral, že fotky jsou špatné a vzpomínka na událost, která měla být výjimečná, skončí nedokonalá, poškozená,
navěky rozbitá (Většinou to nedostane takhle konkrétní obrysy, jen ten tichý
děs ████████████████████████████████████████ cítím naplno a proces je
odkládán, dokud je to možné. Pravda, o technickou preciznost, kvalitu a další
podružnosti se strachuji jednak víc bych měl a druhak víc než příjemci
vizuálního záznamu. Navíc je to za nula peněz & jak se říká: člověk dostane, co
si zaplatí.
█████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████ Fotografie jako specializovaná aktivita dává pramalý
smysl z důvodu, který většina lidí nosí v kapse. Druhý důvod je pak, se nikdo
nezajímá o fotografii jako objekt, nejde víc než kapku v moři neutuchajícího šumu na pozadí digitálního
světa. Strávili jste roky vybrušováním řemesla a věčnost na dosažení perfektní
kompozice a další věčnost při následujících úpravách. Super. Produkt vaší práce
má stejnou cenu jako fotka kočky s toustem na hlavě, protože je servírována
mechanismem hladové timeline na některém ze soc-netů, který oceňuje kvantitu
nad jiné metriky.
Někdy nedávno se ██████████ ptal, jestli prodávám na některém ze stock foto
serverů. Začal se zajímat o proces focení & zajímá se taky jestli jsou v tom
prachy. Nejsou. Fotografie nikoho nezajímá a o pár posledních drobků soupeří
milion hladových fotičů. Navíc ta samotná otázka mě zaskočila. Proč by
kdokoli chtěl otrávit svoje záliby tím, že se z nich snaží udělat neúspěšný
pokus o byznys?
Fotografie je zbytečná a nesmyslná i jako hobby, ale jako absurdní záliba je
jediný způsob, jak si ji někdo může aspoň trochu užít.