Forma textu

V posledních týdnech se mi v ozvěnách duté mozkovny objevilo pár ideí o netradičních formách povídek, které bych mohl napsat, ale nikdy nenapíšu.

• Příběh vyprávěný prostřednictvím editů wikipedie. Nikdy nevidíte celý text, jen dlouhou sérii dílčích úprav, kontextem je jeden odstavec, informace nejsou podávány chronologii děje nebo v logickém sledu, ale tak jak jsou objevovány, mapovány a přidávány na wiki. Do toho se zapojí práce sabotérů a vandalů, kteří do klubka příběhu zavádějí záměrné nepravdy a dezinformace, kolektivní vypravěč je tak velice nespolehlivý.

  Něco takového nebude úplně snadné vytvořit. Jednak musíte napsat a přepsat stejný text ve stovce různých verzích a druhak je třeba plánovat příběh a zároveň meta-příběh – nejen co se děje, ale jak je to vyjevováno, kým a za jakým účelem.

  (Mimochodem: takhle vypadala „první verze wiki stránky o koronaviru“. Velké příběhy mohou mít skromné začátky.)

• Ve snu se mi zjevil 2D text, kdy se řádky rozbíhají a větví se. Věta se v polovině (nebo klidně v půlce slova) rozdělí na dvě větve, mají stejný začátek, ale různé konce, vyprávějí nezávislé paralelní větev děje, některé z nich mohou skončit náhle, větvit se dál nebo se spojit s jinou větou z jiné odbočky. Zdali větve boudou popisovat alternativní reality nebo perspektivy různých postav na sdílenou skutečnost, jsou možnosti, které zavržení linearity nabízí.

  Tady se do mixu komplikací přidává ještě eventualita, že ne nejde jednoduše nacvakat v textovém editoru, který nepočítá s nelinearitou, Jde do značné míry o grafické dílo, jeho vizuální rozložení je jeho nedílnou součástí.

• Hypertextový román podaný záměrně matoucím stylem. Šlo by o nekonečnou síť prolinkovaných zpráv, paragrafů, kapitol jako zahlcující proud informací smíchaný s dezinformacemi a reklamou a podvody, které se na nás linou z internetu. Čtenář by v provázaném proudu informací musel příběh objevit. Záměrně nepřátelská struktura textu by se snažila všemi prostředky odvádět pozornost k irelevantním informacím a pastem, jež jen marní čas. Klíčová myšlenka by byla internetu jako nepřátelského místa, které není nutně tvořeno pro nás, pro to aby poskytlo nástroje k dosažení našich cílů a přitom respektovalo naši autonomii, ale stroj pro nějž jsme jak surovým materiálem tak i cílem, který je třeba oklamat a manipulovat. Toho by se mohlo dosáhnout tak, že postupně čtenáři dojde, že nečte skutečný příběh, ale falešnou větev do které byl unesen a která se postupně stává jen neutuchajícím proudem reklam vytlačujících příběh.

  (Jinak když se podíváte na heslo hypertext fiction, padne řeč na Bledý Oheň nebo Borgesovu Zahradu, ve které se cestičky rozvětvují, pochopitelně.)

• Poslední forma se mi prohnala hlavou po tomhle. Přišla mi zábavná představa, že bych nelichotivým ale pramálo vážně míněným komentářem někoho rozhodil natolik, že by to nikdy nepřešel, slova by mu zůstala ležet v žaludku, nenávistně mě online sledoval z povzdálí a čekal, na mezeru, kterou může zaútočit, zatímco já to hned pustil z hlavy a za týden si na to už ani nevzpomněl. Nenávist z druhé strany by se projevovala jako zmatený nekoherentní spam.

  To zákrutami mozkové kůry vedlo k tomuhle: Příběh, který se po celkem triviální události rozvětví a dvě větve. V jedné si protagonista narazí palec, v druhé ne nebo něco na ten způsob. Od toho bodu se pak obě větve začnou velice pomalu vzdalovat a lišit. V prvních stránkách po události jde o téměř identický text, drobné změny graficky vyznačeny, ale později půjde o zcela odlišné světy. Z protagonisty se také stanou dva různí lidé. Řetězec událostí nastartovaný detailem, který by se jinak ztratil v šumu, bude mít obrovské dopady na jejich znalosti, osobnosti a pohled na svět. Pak se potkají a větve se paradoxně propletou. V té době jde už o dvě různé osoby, které spolu váže jen shoda jmen (o níž se nikdy nedozví), z člověka se stane jeho pravý opak a úhlavní nepřítel, doslova.

Jinak, jestli vás pálí prsty & chcete napsat nějakou povídku, jen nevíte co, jak a proč, zkuste začít větou „Moje tělesná teplota byla vždy o něco nižší než ostatních“ nebo alternativně „Tříletý kluk mi podal pytlík bílého prášku.“