k47.cz
výběr kolo foto makro povídky kultura
koronavirus TECH ▞▞ 🞄⬤🞄 | twitter RSS
««« »»»

Svitek DNA

25. 11. 2020 — k47

DNA je zvláštní. Čím víc s o něm do­zví­dám in­for­mací, tím víc z toho do­stá­vám pocit ne­jis­toty na jakém zá­kladě naše exis­tence vlastně stojí. Na jednu stranu je ho tolik. Jde o ne­u­vě­ři­telně kom­pli­ko­vaný systém, s my­ri­á­dou re­gu­lač­ních a oprav­ných me­cha­nismů, který ob­sa­huje plány na mo­le­ku­lární stroje, které prak­ticky z ničeho vy­bu­dují funkč­ního člo­věka a po­sta­rají se, aby přežil. Kosti, srdce, plíce, imu­nitní systém, me­ta­bo­lis­mus, mozek, všechny che­mické pro­cesy v buň­kách, jejich spe­ci­a­li­zace, všechno je v něm. A to vnikl spon­tánně, zcela sám, ne­ří­ze­nou evo­lucí, jen tak, že to, co fun­go­valo, zů­stalo a vý­sled­kem stovek mi­li­onů let ne­pře­tr­ži­tého pro­cesu je jedna über-opice, která právě sedí u laptopu a píše tyhle řádky. Mám z toho bi­zarní a zdr­cu­jící pocit hrůzy a zá­ro­veň ne­ko­neč­ného úžasu, který ne­do­kážu po­řádně vy­svět­lit. Jak se tohle mohlo stát? V jak zá­vrat­ném ekvi­lib­riu che­mic­kých in­ter­akcí exis­tu­jeme, že vůbec můžeme exis­to­vat?

Ale na druhou stranu je toho tak ne­u­vě­ři­telně málo. Ge­ne­tická in­for­mace, to je vše, co nás tvoří a de­fi­nuje or­ga­nis­mus, nic víc. To že si jsem sám sebe vědomý, je tam, v 23 chro­mozó­mech a DNA mi­to­chon­drie, jakoby cív­kách na nichž je na­vi­nutá DNA páska po­my­sl­ného Tu­rin­gova stroje se všemi nut­nými in­struk­cemi. Ko­pí­ro­vaná, du­pli­ko­vaná, pro­vá­děná, pře­pi­so­vaná do bíl­ko­vin, do strojů, do me­cha­nismů života.

Je to jako když se pro­bu­dím ze snu a stále ve mě zů­stává pocit, který jsem cítil v ira­ci­o­nální snové říši ne­vě­domí, ab­surdní a ne­u­cho­pi­telný běžnou řečí, přesto zcela zdr­cu­jící, jako ozvěna dáv­ného stra­chu prehis­to­rie.

S tro­chou aro­gance bych mohl říct, že mám aspoň letmé po­tu­chy o každé části po­čí­tače mezi klá­ves­nicí a in­ter­ne­tem, ale stále z toho ne­cí­tím tu dechbe­roucí kom­ple­xitu života. Pro­ce­sory jsou mozky po­čí­tače a jejich mik­ro­ar­chi­tek­tury jsou ohromně slo­žité stroje, stále to ale není skoro nic: ISA, fron­tend, μops, mnoho úrovní cache, TLB, pre­de­code, decode, loop buffer, μop cache, branch pre­dic­tor, BTB, return stack, PRF, ROB, re­servation station, To­ma­su­lův al­go­rit­mus, stack engine, micro­code, MESI pro­to­kol, load a store bu­f­fery, store buffer bypass, pre­fetch, DRAM. Do­hro­mady to může re­pre­zen­to­vat 10 mi­li­ard tran­zis­torů, ale přesto to v po­rov­nání s kódem života působí jako nic, skoro tri­vi­álně, jako zrnko prachu v po­rov­nání s pla­ne­tou. Vstříc ne­změrné úžas­nosti života může být snadné se uchý­lit k nad­při­ro­zenu, že tam musí být nějaká ma­gická jiskra, které tomu všemu vdechne život a vtiskne duši ma­te­ri­a­lis­tic­kému stroji.

Nikdo ale o pro­ce­so­rech neříká „ano, jsou to tran­zis­tory a dráty, ale jistě musí exis­to­vat duše po­čí­tače, která mu vdechne život.“ Neříká, pro­tože by to bylo po­še­tilé.


+1: I should have loved bi­o­logy

+2: How the Wiring of Our Brains Shapes Who We Are

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz