Svitek DNA
DNA je zvláštní. Čím víc s o něm dozvídám informací, tím víc z toho dostávám pocit nejistoty na jakém základě naše existence vlastně stojí. Na jednu stranu je ho tolik. Jde o neuvěřitelně komplikovaný systém, s myriádou regulačních a opravných mechanismů, který obsahuje plány na molekulární stroje, které prakticky z ničeho vybudují funkčního člověka a postarají se, aby přežil. Kosti, srdce, plíce, imunitní systém, metabolismus, mozek, všechny chemické procesy v buňkách, jejich specializace, všechno je v něm. A to vnikl spontánně, zcela sám, neřízenou evolucí, jen tak, že to, co fungovalo, zůstalo a výsledkem stovek milionů let nepřetržitého procesu je jedna über-opice, která právě sedí u laptopu a píše tyhle řádky. Mám z toho bizarní a zdrcující pocit hrůzy a zároveň nekonečného úžasu, který nedokážu pořádně vysvětlit. Jak se tohle mohlo stát? V jak závratném ekvilibriu chemických interakcí existujeme, že vůbec můžeme existovat?
Ale na druhou stranu je toho tak neuvěřitelně málo. Genetická informace, to je vše, co nás tvoří a definuje organismus, nic víc. To že si jsem sám sebe vědomý, je tam, v 23 chromozómech a DNA mitochondrie, jakoby cívkách na nichž je navinutá DNA páska pomyslného Turingova stroje se všemi nutnými instrukcemi. Kopírovaná, duplikovaná, prováděná, přepisovaná do bílkovin, do strojů, do mechanismů života.
Je to jako když se probudím ze snu a stále ve mě zůstává pocit, který jsem cítil v iracionální snové říši nevědomí, absurdní a neuchopitelný běžnou řečí, přesto zcela zdrcující, jako ozvěna dávného strachu prehistorie.
S trochou arogance bych mohl říct, že mám aspoň letmé potuchy o každé části počítače mezi klávesnicí a internetem, ale stále z toho necítím tu dechberoucí komplexitu života. Procesory jsou mozky počítače a jejich mikroarchitektury jsou ohromně složité stroje, stále to ale není skoro nic: ISA, frontend, μops, mnoho úrovní cache, TLB, predecode, decode, loop buffer, μop cache, branch predictor, BTB, return stack, PRF, ROB, reservation station, Tomasulův algoritmus, stack engine, microcode, MESI protokol, load a store buffery, store buffer bypass, prefetch, DRAM. Dohromady to může reprezentovat 10 miliard tranzistorů, ale přesto to v porovnání s kódem života působí jako nic, skoro triviálně, jako zrnko prachu v porovnání s planetou. Vstříc nezměrné úžasnosti života může být snadné se uchýlit k nadpřirozenu, že tam musí být nějaká magická jiskra, které tomu všemu vdechne život a vtiskne duši materialistickému stroji.
Nikdo ale o procesorech neříká „ano, jsou to tranzistory a dráty, ale jistě musí existovat duše počítače, která mu vdechne život.“ Neříká, protože by to bylo pošetilé.