Cukr
Nikdy jsem nejedl extra moc sladkého. Když něco bylo po ruce nebo když to koupil někdo jiný, nebránil jsem se, ale sám jsem (s výjimkou doby, kdy jsem do sebe lil až příliš enegy-drinků) nevyhledával chuť cukru, jako že bych vynaložil úsilí & energii na jeho pořízení. To bývávalo dřív, teď po incidentu sladké nejím téměř vůbec. Výjimkou jsou jen jedny sušenky bebe k snídani a tím to na 24 hodin hasne. Do 3/4 litru čaje přijde asi půlka čajové lžičky a kafe, i když ne extrémně silné, je vždy bez cukru, černé jako asfalt. (Pro někoho to může být asketismus, ale ten je vždy relativní k tomu, po čem prahnete a co máte za normální.)
V souvislosti se změnami stravování cítím, že se mi posunulo vnímání chuti. Všechno mi teď připadá sladší. Co bylo dřív málo, je teď tak akorát, co bylo OK, se stalo nesnesitelně sladké a prakticky nepoživatelné.
Ve všem je totiž strašlivě cukru. Můžete si zahrát jednu veselou hru: Najděte potravinu, která obsahuje méně než 10g cukru na 100g váhy a zároveň to není chleba nebo kus masa. Bonusové body, když si dokážete představit, že daná poživatina bude představovat přes 50% denních kalorií po velice dlouhou dobu. Není to snadné, i jablka v sobě mají něco kolem 10g cukru. Odpovědi v komentářích nebo na korespondenčním lístku.
Univerzální přítomnost sladidel ve všem a za všech okolností není zas tak stará. Cukr pochází z Indie, kde se začal vyrábět pár století před letopočtem, do Evropy se dostal za Řeků, ale byl používán výhradně jako lék. Byl vzácný a drahý a sladilo se medem (Římané si ještě sladili olovem a jak to s nimi dopadlo). Status luxusu si udržel až do počátku 19. století, kdy se v Prusku začal vařit cukr z řepy a Evropa najednou byla zavalena levným sladidlem.
(Historie cukru je také spojena s otrokářstvím, ale to je příběh na jindy.)
Za 200 let jsme se dostali od světa bez cukru k „jen toho tam pořádně nasyp, všechno je stejně tak sladký, že by to jinak chutnalo divně.“
+2: Konzumace cukru se v Británii během 18. století zvýšila 20×