Antivítr

V posledních dnech počasí příliš nepřeje jízdě na kole. Mokro & cesty rozbahněné. Ne všechny, pořád můžu ujet tucet kilometrů v suchu, jen abych pak narazil na klíčových padesát metrů, kde asfalt budované cyklostezky zmizí, jediná cesta vpřed vede po dně vypuštěného rybníka a kolo rychle začne vypadat jako hrouda bahna, z které koukají jen strategicky umístěná řídítka a možná někde i sedlo.

A když se nás Freyr nesnaží vytrvala udržet ve stavu navlhlosti, z východu si to rve neustávající vichr, třicet kilometrů za hodinu, laminární proudění, absolutně žádná změna směru. To je na jednu stranu horší, protože jízda proti větru je otravná, na druhou velice zajímavé. Jedním směrem, proti dechu orkánu, musím šlapat i z kopce s hlavou připlácnutou na řídítkách, ale stejně mi připadá, že stojím na místě, ale pak ten pocit, když se otočím, rozjedu s větrem v zádech a kolem ticho. Vzduch je nehybný, zcela bez pohybu, jako kdybych stál a svět se mi sám od sebe obtáčel pod nohama. A bez aerodynamického odporu to jede jako nic na světě.

Nedávno jsem se vracel do Cely, po vlásečnici asfaltu, která se táhla přehybem pole, začalo sněžit, jemné krupky padaly na silnici, jel jsem stejně rychle jako ony a tak se z mé perspektivy snášely kolmo k zemi a tančily na ní před předním kolem. V té bublině relativity antivětru panovalo ticho a klid, krása.