Akceptovat zkázu
Asi takhle: V diskuzi hi-tech lidí o tom, jaké drobné změny měly pozitivní dopad na jejich životy, někdo prohodil, že mu pomohlo přijmout nevyhnutelnou zkázu civilizace a nedělat si starosti s budoucností. Někdo další odpověděl, že to bývá pozice těch, kdo nebudou přímo cítit dopady oné katastrofy s jejíž neodvratností a nevyhnutelností se první diskutér smířil. Dává to smysl, akceptace zkázy nemusí signalizovat nihilismus, ale ulejvárnu. Když je zkáza nevyhnutelná a nemůžu nic změnit, nemusím se o nic starat. Když se mě to až tak moc nedotkne, ještě lepší, mám to skoro zadarmo.
Pocit, že na ničem nezáleží, je osvobozující, znám to na vlastní kůži, ale v žádném případě nejde o konstruktivní pozici. Je to poslední zoufalá fáze pokusů se vypořádat s psychologickým strádáním a najít aspoň nějakou rovnováhu. Nezlepší to kvalitu života, přinejlepším ho udělá aspoň trochu snesitelný. Je to pokus o ctnost ve stavu krajní nouze. Opíráte se o zeď před popravčí četou, ale aspoň si říkáte, že vám to rovná záda.
Postoj přijmutí zkázy nemusí představovat víc než efektivní výmluvu. Poskytne to carte blanche, jak dál hrát svou roli v nespravedlivém a destruktivním systému a přitom si nemuset dělat starosti nebo se snažit něco změnit. Proč taky! Všechno je ztracené, budu dál od devíti do pěti tlačit civilizaci ke katastrofě a nenechat se užírat morálními otázkami. Když jsem rozhodl o neodvratnosti katastrofy, proč se snažit cokoli zlepšit.
Snažil se onen diskutér, který přijal záhubu jako jistou, vystoupit ven? Využil svou radikální svobodu? Trhnul se od programu? Nebo dělá pořád to samé, jen bez výčitek svědomí a s pocitem, že je svobodomyslný filosof? Jen jedna varianta signalizuje, že, jak se říká, walk the walk. Nevím. Je to jen diskutér kdesi z internetu, napůl hypotetický a napůl slaměný panák.
Existence, když člověk skutečně nevěří v nic, může být mnohem svobodnější. Bez pout k naději je toho možné mnohem víc.
Je velice snadné si jako osamocený jedinec připadat bezbranný vstříc monumentálním hrozbám. Ale naštěstí existujeme ve společnosti a jako součást velké organizované akce můžeme čelit stejně gigantickým výzvám. Tohle samo mi dává naději, že změna je možná a má smysl o ni usilovat.
Klasická taktika, jak rozpustit kolektivní vzdor, je převést zodpovědnost z firem a institucí, po kterých realisticky můžeme požadovat změnu, na jednotlivce, jež si po právu připadají bezbranní, že sami nedokážou nic změnit. Například koncept osobní uhlíkové stopy zpopularizoval fosilní behemót BP, aby vinu přehodil na atomizovaného jednotlivce. Když člověk uvěří těmhle sračkám, pak dává smysl, že se uchýlí k depresivní rezignaci na jakoukoli možnost progresu.
To, že šlo o hi-tech jedince, podává další vysvětlení. V těch kruzích kolektivní akce moc nefrčí a naopak jede posedlost řešením problémů nástroji vlastní omezené specializace. Programátor nemůže odprogramovat milion tun CO2, aktivista může, politik může, programátor ne tak moc.
(Skutečnost že v diskuzi hledali rychlé triky, jak si zlepšit životy, jako paralela s neochotou systémové změny, nestojí za vypíchnutí.)