k47.cz
výběr kolo foto makro povídky kultura
koronavirus TECH ▞▞ 🞄⬤🞄 | twitter RSS
««« »»»

Akceptovat zkázu

24. 11. 2020 — k47

Asi takhle: V dis­kuzi hi-tech lidí o tom, jaké drobné změny měly po­zi­tivní dopad na jejich životy, někdo pro­ho­dil, že mu po­mohlo při­jmout ne­vy­hnu­tel­nou zkázu ci­vi­li­zace a ne­dě­lat si sta­rosti s bu­douc­ností. Někdo další od­po­vě­děl, že to bývá pozice těch, kdo ne­bu­dou přímo cítit dopady oné ka­ta­strofy s jejíž ne­od­vrat­ností a ne­vy­hnu­tel­ností se první dis­ku­tér smířil. Dává to smysl, ak­ceptace zkázy nemusí sig­na­li­zo­vat ni­hi­lis­mus, ale ulej­várnu. Když je zkáza ne­vy­hnu­telná a nemůžu nic změnit, ne­mu­sím se o nic starat. Když se mě to až tak moc ne­do­tkne, ještě lepší, mám to skoro za­darmo.

Pocit, že na ničem ne­zá­leží, je osvo­bo­zu­jící, znám to na vlastní kůži, ale v žádném pří­padě nejde o kon­struk­tivní pozici. Je to po­slední zou­falá fáze pokusů se vy­po­řá­dat s psy­cho­lo­gic­kým strá­dá­ním a najít aspoň ně­ja­kou rov­no­váhu. Ne­zlepší to kva­litu života, při­nej­lep­ším ho udělá aspoň trochu sne­si­telný. Je to pokus o ctnost ve stavu krajní nouze. Opí­ráte se o zeď před po­pravčí četou, ale aspoň si říkáte, že vám to rovná záda.

Postoj při­jmutí zkázy nemusí před­sta­vo­vat víc než efek­tivní vý­mluvu. Po­skytne to carte blanche, jak dál hrát svou roli v ne­spra­ved­li­vém a de­struk­tiv­ním sys­tému a přitom si ne­muset dělat sta­rosti nebo se snažit něco změnit. Proč taky! Všechno je ztra­cené, budu dál od devíti do pěti tlačit ci­vi­li­zaci ke ka­ta­strofě a ne­ne­chat se užírat mo­rál­ními otáz­kami. Když jsem roz­hodl o ne­od­vrat­nosti ka­ta­strofy, proč se snažit cokoli zlep­šit.

Snažil se onen dis­ku­tér, který přijal záhubu jako jistou, vy­stou­pit ven? Využil svou ra­di­kální svo­bodu? Trhnul se od pro­gramu? Nebo dělá pořád to samé, jen bez vý­či­tek svě­domí a s po­ci­tem, že je svo­bo­do­my­slný fi­lo­sof? Jen jedna va­ri­anta sig­na­li­zuje, že, jak se říká, walk the walk. Nevím. Je to jen dis­ku­tér kdesi z in­ter­netu, napůl hy­po­te­tický a napůl sla­měný panák.

Exis­tence, když člověk sku­tečně nevěří v nic, může být mnohem svo­bod­nější. Bez pout k naději je toho možné mnohem víc.

Je velice snadné si jako osa­mo­cený je­di­nec při­pa­dat bez­branný vstříc mo­nu­men­tál­ním hroz­bám. Ale na­štěstí exis­tu­jeme ve spo­leč­nosti a jako sou­část velké or­ga­ni­zo­vané akce můžeme čelit stejně gi­gan­tic­kým výzvám. Tohle samo mi dává naději, že změna je možná a má smysl o ni usi­lo­vat.

Kla­sická tak­tika, jak roz­pus­tit ko­lek­tivní vzdor, je pře­vést zod­po­věd­nost z firem a in­sti­tucí, po kte­rých re­a­lis­ticky můžeme po­ža­do­vat změnu, na jed­not­livce, jež si po právu při­pa­dají bez­branní, že sami ne­do­ká­žou nic změnit. Na­pří­klad kon­cept osobní uh­lí­kové stopy zpo­pu­la­ri­zo­val fo­silní be­hemót BP, aby vinu pře­ho­dil na ato­mi­zo­va­ného jed­not­livce. Když člověk uvěří těmhle srač­kám, pak dává smysl, že se uchýlí k de­pre­sivní re­zig­naci na ja­kou­koli mož­nost pro­gresu.

To, že šlo o hi-tech je­dince, podává další vy­svět­lení. V těch kru­zích ko­lek­tivní akce moc nefrčí a naopak jede po­sed­lost ře­še­ním pro­blémů ná­stroji vlastní ome­zené spe­ci­a­li­zace. Pro­gra­má­tor nemůže od­pro­gra­mo­vat milion tun CO2, ak­ti­vista může, po­li­tik může, pro­gra­má­tor ne tak moc.

(Sku­teč­nost že v dis­kuzi hle­dali rychlé triky, jak si zlep­šit životy, jako pa­ra­lela s ne­o­cho­tou sys­té­mové změny, ne­stojí za vy­pích­nutí.)


+1: The Sense of an Ending

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz