371/2020

371 mají vždy po ruce ukázku ně­ja­kého ne­ob­vyk­lého a ra­rit­ního vo­jen­ského hard­ware, který nutně po­tře­bují vy­fo­tit – repliky tisk­nuté na 3D tis­kár­nách od ori­gi­nálů zcela k ne­ro­ze­znání až na to, že ne­fun­gují, nemají v sobě optiku, ne­la­se­rují; uni­formy, vesty, helmy, vzácné kusy vý­stroje vy­lo­vené kdesi z hlubin in­ter­netu, každý spá­ro­vaný s fotkou vojáků reálně na­sa­ze­ných v terénu; do to víc než málo funkč­ních nok­to­vizí, ter­mo­vizí a po­dobně di­vo­kých vě­ci­ček. Když se zeptám, kolik nový kousek stál, od­po­věď bývá stručná, částka nikoli. Žádná zbraň stří­le­jící olovo, po­cho­pi­telně, jen plas­tové pro­jek­tily, i když to tak nemusí vy­pa­dat, pořád jde o air­soft.

Nevím jak to za­chy­tit, aby bylo vidět, znát a cítit, že v každém de­tailu je nad­kri­tické množ­ství práce, úsilí a/nebo €€€. Má se to po­dobně jako s uměním – pre­zen­to­vané naplno ocení jen ti, kdo sami naplno jedou, jak se říká, v byz­nyse & žijí pro kom­pi­lo­vání něčeho, po čem plebs ani ne­štěkne.