k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Co má tohle jako být?

4. 2. 2019 — k47 (♪)

Pro­bu­dím se, vy­hlédnu z okna Cely a… co má tohle jako být?

Nicméně, v těch mra­zech kolem minus sedmi se mi v hlavě ob­je­vily obrysy hy­po­te­tické po­vídky. Šlo by o příběh o člo­věku, který si uvě­domí, že ti, které po­va­žo­val za své nej­bližší, jsou lháři, kteří se ho snaží pod­vést a kon­spi­rují proti němu. Mám v hlavě první scénu, kdy hrdina v ob­chodě vezme do ruky plas­to­vou lahev s vodou a ta mu přijde něčím zvláštní. Neví čím, jen cítí, že je s ní něco v ne­po­řádku, něco zá­sad­ního, možná obal, možná zátka, možná je příliš lehká.

Za­tímco po­zorně zkoumá, sle­duje a po­zo­ruje tento před­mět, jeho myš­lenky se stá­čejí dovnitř a po­stupně do­chází k zá­sad­nímu po­znání o ne­u­vě­ři­telné pasti ve které se právě na­chází. Všichni kolem něj jsou pod­vod­níci, kteří líčí past. Lahev s tím nemá mi spo­leč­ného, jen slou­žila jako ini­ci­á­tor proudu myš­le­nek.

Vy­ba­vuje si hovory a činy jeho nej­bliž­ších a do­chází mu, že všechno, co prožil za po­slední roky je sou­část oné pasti. Jak zkoumá závěr a za­kři­vení hrdla lahve, začíná se ho zmoc­ňo­vat panika. Celé okolí se podílí na kon­spi­raci. Vy­ba­vuje si všechny před­měty, které jsou sou­částí pasti, peč­livě roz­mís­těné, aby ho usvěd­čily. Útržky hovorů ve kte­rých jsou zmí­něny, peč­livě uple­tené tak, aby ovliv­nily jeho činy. Na­jed­nou mu při­padá, že vidí jasně, ale je pa­ra­ly­zo­vaný stra­chem a pa­ra­no­iou. Do­chází mu, že už nikdy nemůže nikomu z jeho sou­čas­nému okolí věřit. Důvěra, kterou k nim pomalu znovu zís­ká­val, oka­mžitě zmizí. Je ci­zi­nec v cizí pasti. Ve finále proto dojde k mu­či­vému roz­hod­nut se jich jed­noho po druhém zbavit. Po­vídka by skon­čila v oka­mžiku, kdy se­ky­rou odbaví první oběť – █████ spí­cího na gauči před te­le­vizí. Pro­smýkne se dveřmi do bytu, jako duch projde k se­dačce, vy­skočí na pol­stro­vání a první ranou přetne tepnu na krku své oběti.

Šlo by pri­márně o sondu do duše hlav­ního pro­ta­go­nisty, který sám po­chy­buje, jestli nejde o pouhé po­mý­lení úsudku a zdali může věřit vlast­nímu uva­žo­vání, a záznam, jak se v přímém pře­nosu pro­budí z otu­pělé apatie do ex­trémní paniky a tísně, kdy jeho re­a­lita na­jed­nou zčerná a získá oš­k­livé a zlo­věstné obrysy.

Takhle to dopadá, když jsem uvěz­něný v Cele za­sy­pané ledem…

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz