k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

V sedle...

15. 6. 2019 — k47 (♪)

Jedině v sedle kola se cítím spo­ko­jený, jen tam cítím něco, co by se dalo iden­ti­fi­ko­vat jako pocit štěstí. Ší­len­ství, zábava a štěstí.

Ko­nečně jsem se pře­houpl přes hranic 1100 uje­tých ki­lo­me­trů v tomto ka­len­dář­ním roce, příliš horko na nějaké dlouhé jízdy, příliš horko na stu­de­nou krev, příliš horko, že se voda i v lahvi pomalu začíná vařit. Když to jde, vy­smýknu se v sedle bicyklu, který má s žu­lo­vým blokem spo­leč­nou jak barvu, tak i váhu, pne­u­ma­tiky po­řádně tvrdé, 3 bary min (mám rád pocit jídzy na dvou ka­me­nech pl­ně­ných vý­čit­kami svě­domí), z Cely na sprint po chát­ra­jí­cích sil­ni­cích, které spo­jují chát­ra­jící ves­nice a mrtvá měs­tečka v kra­ji­nách kolem Cely.

Plazil jsem se do kopce, v dálce jeden cyk­lista, říkám „toho dám“. Na kole se chovám jako pes, který se pořád za něčím žene. Hele auto, rychle za ním! Hele kolo, rychle za ním! Hele vlastní stín, rychle na ním! Není v tom žádná logika, žádný plán, jenom in­stinkt se za něčím hnát, pro­tože je to nád­herné, pro ty chvíle čiré exis­tence, kdy jenom jste, jak v jednom roz­ho­voru říkal Iggy Pop: „I don't feel ple­a­sure and I don't feel pain, […] When you just couldn't feel any­thing and you didn't want to either.“

Nedal jsem ho na po­sled­ních 500 me­t­rech kopce, za­to­čil ale na správ­nou stranu, dám ho poz­ději, tři auta mě zpo­ma­lily, ale pak na rovné vo­zovce (rovné jako vo­do­rovné, ne­stou­pa­jící, nikoli po­strá­da­jící výmoly) se pak stroj rozjel naplno a byla to nád­hera. Dal jsem ho ve stou­pání za jedním hupem, měl Leftyho od Ca­nonn­dale (cena kom­pletu začíná na 53k), pro­hnal se kolem něj jako blázen na stroji, který mě s nej­větší prav­dě­po­dob­ností zabije, nej­spíš když nebude vůbec v pohybu, ale na jednom si za­klá­dám – být o něco málo rych­lejší než logy ob­lo­žení klauni na dra­hých stro­jích.

Od­bočka na as­fal­to­vou tepnu, která pro­ře­zává lesy jako vý­střel re­vol­veru, vítr 14km/h v zádech a na­jed­nou těsně za mnou, jakoby přímo za uchem, cvakne pře­ha­zo­vačka. Byl to on, před­jetý lefty, v těsném závěsu, kolo na kolo, plášť na plášť. Po­stupně jsem zrych­lo­val, ale stále se držel v ae­ro­dy­na­mic­kém tunelu, při každém ohléd­nutí jsem se ho lekl (Častý jev: Při aspoň nějaké rych­losti nesly­ším nic a stává se, že se těsně vedle objeví ne­hlučné auto a vyleká mě). Jaký je pro­to­kol pro ná­hodné spo­lu­jezdce? Do­po­ru­čuje se plivat přes rameno tak, abych ho trefil do oka? Nebo se to ne­do­po­ru­čuje? Do­po­ru­čuje se dra­ma­ticky a bez sig­na­li­zace měnit rych­lost nebo to je při­jí­máno s nevolí? Za po­sled­ních ██████████ jsem s nikým nejel, tak trochu po­kul­há­vám. Jedno je jisté, za žád­ných okol­ností ne­mě­nit zvyky: Kolem tes­to­va­cího radaru 46km/h, jeden ki­lo­metr pod osob­ním ma­xi­mem, stále pod li­mi­tem v obci. Celou cestu jsem se smál jako idiot, taková zábava, přesto tak jed­no­du­ché, jen šlapat a jediné co chci, je šlapat víc. Do­konce i když v cestě stojí sou­vislé stou­pání s pře­vý­še­ním dvě stě metrů nebo možná právě proto. Nutí mě to jet do za­po­vě­ze­ných míst, jako ten ne­e­xis­tu­jící most přes ██████████ – cedule slepá sil­nice s vy­svět­le­ním „most byl od­stra­něn“, o pět set metrů dál zase slepá sil­nice + most od­stra­něn, ki­lo­metr cesty a na­jed­nou most. Měli by se ko­nečně roz­hod­nout – buď sundat cedule nebo zbou­rat most.

O něco poz­ději mě na úzké sil­nici v polích před­jel klaun na sil­nič­ním kole1 a málem ho sra­zilo auto. Chvíli jsme pak jeli stej­ným směrem a nikdy ne­sig­na­li­zo­val od­bo­čení, i když to bylo vy­lo­ženě po­třeba, takže by mu nějaké to vý­chovné po­hla­zení od kapoty vo­zi­dla ne­uško­dilo.

Na po­slední čtvr­tině cesty, když se obrys Cely už pomalu za­čí­nal rý­so­vat na pozadí čer­ných lesů jako zlo­volný stín jsem před­jel chlápka, který po­pr­dlá­val na ba­bettě. Ne­stává se moc často, abych v rych­losti pře­ko­nal mo­to­rové vo­zi­dlo a tak to beru, kde se dá, i když jde v pod­statě o ple­chovku po­há­ně­nou pís­ká­ním varné kon­vice.

Proč tohle všechno píšu. Nevím, není k tomu zvláštní důvod, jsem jenom pes, který se žene za vlast­ním ocasem.


  1. Jed­no­du­ché pra­vi­dlo: Pokud máte ob­le­čení po­le­pené logy, jste klaun. Když vás za to platí, jste pro­fe­si­o­nální klaun.
píše k47 & hosté, ascii@k47.cz