Typografie (jaké uvozovky jsou nejhezčí)

Najednou mi to došlo: Strávil jsem půl hodiny hledáním, jaký jazyk používá vizuálně nejpříjemnější styl uvozovek. Měl bych chodit víc mezi lidi.

Začalo to, když jsem přemýšlel, že bych na asciiblog měl dodělat typografické konverze, jaké má formátovač Texy (ze kterého jsem vycházel)— převádět „xxx“ na „xxx“, 'xxx' na ‚xxx‘, x – y na x – y a … na …¹ . Problém je jenom v tom, že se mi vyloženě nelíbí český styl uvozovek 99 dole a 66 nahoře (alternativní znační »xxx« nebo ›xxx‹ je o něco příjemnější). Z toho důvodu jsem na wikipedii začal hledat jaké další způsoby uvozovkování jsou používány jinde s tím, že musí existovat něco lepšího. Nevím jestli něco takového je, ale rozhodně mnoho jazyků má mnohem horší způsob značení přímých řečí. Například finské uvozování »xxx» je divné, Lobjanové lu/li’u je zcela bizarní (ale to platí o tomto jazyku obecně). A pak je tu Francouzština, jejíž systém je postavený na hlavu. Jedině Francouzi mají to je ne sais quoi, aby byli ochotní ten zmatek akceptovat.

Jen si to vezměte: Mezi špičatými uvozovkami a textem musí být mezera (« xxx »), uvozovky musí předcházet každý řádek dlouhé citace, nepoužívají se zanořené uvozovky, párové symboly nemusejí být vyvážené a uvozovky ohraničují oblast od počátku první přímé řeči až k místu, kde se přestane mluvit včetně všech uvozujících vět, přičemž změny mluvící osoby se označují čtverčíkovou pomlčkou. Pro lepší pochopení ve francouzském stylu by text byl uvozený nějak takhle:

« Nemluvím na vás, pane, řekl: — Ale já mluvím na vás » zakřičel mladý muž.

Pěkné, co?

V typografii je důležité kromě pravidel vizuální ergonomie také zvyk. Texty daného jazyka jsou vysázené určitým stylem, proto je na ně čtenář toho jazyka zvyklý a proto se mu čtou dobře. Mozek není vyváděn z míry neustálými deviacemi a proto může snáze parsovat význam textu. Takže nejspíš zatnu zuby a implementuji české uvozovky s možností zvolit »xxx« styl pro fajnšmejkry.

Jinak Unicode ve své nekonečné moudrosti nabízí neuvěřitelně bohatou paletu znaků, které uspokojí potřeby každého typografického puristy a fetišisty. Definuje nejen trojtečku jako jeden znak (…), ale také trojtečku do kopce (⋰) nebo uprostřed řádku (⋯). Pokud vám nestačí lomítko máte v repertoáru superlomítko 🙼 . Také poskytuje celou paletu pomlček a spojovníků pro každý případ: spojovník -, půlčtverčíkovou pomlčku –, čtverčíkovou pomlčku —, dvojitou čtverčíkovou pomlčku ⸺ nebo luxusní trojčtverčíkovou pomlčku ⸻ pro případy kdy chcete pomlčet na velice dlouhou dobu a nechat čtenáře nabrat dech.

Zajímavé počtení (pro definici slova „zajímavé“, která se nejspíš rozchází s většinovou populací) byla také wiki-stránka o mezerách za tečkou. Existují dva styly—jeden za větu vkládá stejnou mezeru jako za obyčejné slovo, druhý vkládá mezeru větší. Dlouhý styl může na první pohled vypadat jako zcela irelevantní přežitek z doby psacích strojů, kdy se psavci snažili emulovat ještě starší styl tisku, ale někdy se s tímto způsobem mezerování setkávám v textových dokumentech RFC stylu. Přesně toto chování—dvě mezery za konec věty—je výchozí v editoru vim, ve kterém píšu k47čku. To ale není úplně překvapivé vzhledem k faktu, že vim je vykopávka s kořeny sahajícími do roku 1976, tedy do doby, která k psacím strojům neměla zase tak daleko.

Jaký je tedy plán? Nejspíš začnu dodržovat typografické konvence našeho jazyka, i když se mi nemusejí líbit. Všechno je to jen o zvyku.

1. Jestli změny budou implementovány, tyto příklady nebudou dávat smysl, neboť software převede příklady na výslednou typografickou formu.