k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Ztracený

22. 2. 2019 — k47 (♪)

███████████████████████████████████████████████████████████████████████████

Když čtu zprávy o po­kroku AI, cítím, že se blíží konec, že bu­du­jeme stroj konce světa, ale jsme celým pro­ce­sem na­to­lik fas­ci­no­váni, že ne­mů­žeme od­vrá­tit oči. Hrana věč­nosti zvoní, když jednou ote­vřeme pan­do­řinu skříňku, nic není možné vzít zpět, svět se ne­ná­vratně změní. Ne­bo­jím se zabití, nemám strach z ne­bez­pečí, děsí mě jen fi­nální za­sta­ra­lost lid­stva, kdy se každý obor čin­nosti stane pouhou ne­vý­znam­nou hobby, kde můžeme vše, ale ne­změ­níme nic, pro­tože ne­dr­žíme otěže, možná jen mi­li­ar­dáři, roz­hodně ne my pro­le­ta­riát, navěky ztra­cení, inhe­rentně bez cíle, ale nově zba­vení se­beklamu, že život má smysl nebo aspoň určitý směr a jen čekáme na zánik vědomí nebo vy­has­nutí po­sled­ních čer­ných děr. Co dál? Kdo vidí za za­táčku, začne se sebe-de­strukcí teď, ko­nečný stav je smyčka sta­žená tak těsně, že všichni ležíme v ka­ta­to­nic­kém blahu na ne­ko­nečné ka­pačce mor­finu a pomalu mizíme do tep­lého světa.

Všichni na­ko­nec ze­mřeme a z našich mrtvol budou růst houby.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz