Ztracený

███████████████████████████████████████████████████████████████████████████

Když čtu zprávy o pokroku AI, cítím, že se blíží konec, že budujeme stroj konce světa, ale jsme celým procesem natolik fascinováni, že nemůžeme odvrátit oči. Hrana věčnosti zvoní, když jednou otevřeme pandořinu skříňku, nic není možné vzít zpět, svět se nenávratně změní. Nebojím se zabití, nemám strach z nebezpečí, děsí mě jen finální zastaralost lidstva, kdy se každý obor činnosti stane pouhou nevýznamnou hobby, kde můžeme vše, ale nezměníme nic, protože nedržíme otěže, možná jen miliardáři, rozhodně ne my proletariát, navěky ztracení, inherentně bez cíle, ale nově zbavení sebeklamu, že život má smysl nebo aspoň určitý směr a jen čekáme na zánik vědomí nebo vyhasnutí posledních černých děr. Co dál? Kdo vidí za zatáčku, začne se sebe-destrukcí teď, konečný stav je smyčka stažená tak těsně, že všichni ležíme v katatonickém blahu na nekonečné kapačce morfinu a pomalu mizíme do teplého světa.

Všichni nakonec zemřeme a z našich mrtvol budou růst houby.