k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Tělo se rozpadá

2. 11. 2019 — k47 (♪)

Není nic lep­šího, než když vás upro­střed noci pro­budí bolest v páteři a velice rychle zjis­títe, že se ne­mů­žete po­hnout. Jde o si­tu­aci, kterou bych se nebál popsat jako méně něž ide­ální.

Ne­dávno jsem pře­mýš­lel – byla to jedna z těch prázd­ných před­stav, které člo­věku sami od sebe vy­ska­kují v mozkovně – jestli bych do­ká­zal nést zá­važné zdra­votní kom­pli­kace s od­va­hou a klidem. Však víte, doktor vám řekne „máte v mozku nádor ve­li­kosti ar­ty­čoku“ a co dál? V mi­nu­losti jsem ně­ko­li­krát zažil zdra­votní po­pla­chy, po­ten­ci­álně zá­važný, který se na­ko­nec ±vždy ukázal jako planý po­plach . Tehdy mi odvahu do­dá­vala ne­vě­do­most. Ne­vě­děl jsem, o co přesně šlo, mohlo jít o cokoli, prav­dě­po­dobně o nic zá­važ­ného. Odvaha v ne­vě­do­mosti.

Ne­zá­visle na tom jsem se poz­ději snažil před­sta­vit si­tu­aci, kdy na­jed­nou ztra­tím sluch a čím víc jsem se vžíval do oka­mžiku han­di­capu, tím méně jsem si byl jistý, že bych ucho­val sto­i­cis­mus a chlad­nou hlavu. Vědět, že něco je už na­po­řád a/nebo jde o ochut­návku konce, jo, ne­pří­liš veselé. Ne­ro­zu­mím lidem, kteří jdou do pa­li­a­tivní péče. Jde o ušlech­ti­lou práci, která je po­třeba, ale pro­boha, je tak ne­sku­tečně po­chmurná.

A tak teď, když se mi tělo sa­mo­volně roz­padá i v kli­do­vém stavu, kdy by naopak mělo do­chá­zet k obnově, cítím ještě menší jis­to­tou. Prav­dě­po­dobně o nic nejde, i když to bolí hro­zivě. Nemůžu nic dělat a ke kaž­dému pohybu se musím od­hod­lá­vat. Ležím v po­steli, bolí to, nemůžu se otočit na bok, pro­tože to bude bolet, nemůžu vstát, pro­tože to bude bolet mnohem víc a co potom? Nemůžu sedět, pro­tože to bude bolet a nemůžu jít k dok­to­rovi, pro­tože jsou tři ráno.

Potom, co jsem do sebe dostal Ibupro­fen všemi mys­li­tel­nými cestami (kdy­bych si ho mohl jehlou vstřík­nout do oční bulvy, udělal bych to), jsem zjis­til, že můžu chodit. Všechny ostatní pozice těla při­ná­šejí ne­ko­nečné utr­pení, ale chodit je re­la­tivně v pohodě. Takže to asi nebude až tak zlé, nej­spíš na to neumřu, ale ta otázka, jak bych snášel špat­nou di­a­gnózu, stále visí ve vzdu­chu.

(Jestli máte osobní zku­še­nost, můžete se po­dě­lit.)

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz