k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Ta dnešní mládež...

1. 9. 2019 — k47 (♪)

Za roky in­ter­ne­to­vání jsem vy­tvo­řil mraky twit­te­ro­vých účtů. Ně­které jsem po­u­ží­val pro spe­ci­fic­kou udá­lost (& pak na ně za­ne­vřel), jiné pro kon­krétní pro­jekt (& pak na ně za­po­mněl), jiné byly při­va­řené k ja­ké­musi webu, který pře­stal dávno fun­go­vat (& de facto za­nikly s ním), jiné byly moje ofi­ci­ální alty, jiné skryté „tro­lící“ účty a další jen per­sóny spící a če­ka­jící na svůj čas. Nic z toho ale není dů­le­žité.

Loni jsem takhle začal s účtem za mých mla­dých let, který jakoby píše stařec blíže ne­spe­ci­fi­ko­va­ného věku (může mu být něco mezi še­de­sáti a sto še­de­sáti lety) a vždy ko­men­tuje no­vi­nové ti­tulky, že dnes to ne­stojí za nic, že dnešní lidé jsou k ničemu a za jeho mla­dých let to, ať už je to cokoli, bývalo lepší. Nic z tohoto také není dů­le­žité.

Články, nad nimiž lomí ruce, vy­bí­rám z je­di­ného zpra­vo­daj­ského média, které stojí za po­zor­nost – iroz­hlas.cz. Vět­ši­nou napíšu nějaký rádoby ko­mický ne­smysl o zprávě z iroz­hlasu a nic moc se ne­stane. A pak na­jed­nou moje kydy re­tweetne přímo iroz­hlas. Hmm. To může zna­me­nat, že moje sna­žení na tomto světě do­sáhlo lo­gic­kého vy­vr­cho­lení & je čas se po­hnout do světa dal­šího nebo na mě přišli & konec se blíží.

Kaž­do­pádně, ať už to zna­mená cokoli, jedno je jisté: Nej­rych­lejší metoda, jak se vy­špl­hat po žeb­říčku online po­pu­la­rity, je se svézt na zádech někoho zná­měj­šího. Kdysi jsem míval tumblr, který se vě­no­val spe­ci­fické sub­ko­mu­nitě jedné ko­mu­nity (od té doby jsem ho, spolu ostat­ními za­hrád­kami v této síti, spálil do zá­kladů) a skok z jed­no­tek sle­du­jí­cích do tisíců nastal, když si ho všiml někdo v ko­mu­nitě mnohem zná­mější & začal ho sdílet. Co si pa­ma­tuji, nikde jsem tento tumblr ne­pro­pa­go­val, roz­hodně ne sys­te­ma­ticky, možná jen roz­trou­šené zmínky, ale sta­čilo být po­všim­nut a na­jed­nou se přihnaly davy hla­do­vých očí. A stejná věc se, byť jen v menším mě­řítku, děje i v tomto pří­padě. Po­každé, když si účtu všimne alma mater při­padá se tucet nových apoš­tolů.

Takže asi tak…

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz