Speciální efekty

V posledních dnech jsem věnoval čas dvěma filmům: Eyes wide shut & In the Mouth of Madness.

Na EWS, poslední Kubrickův snímek, jsem se snažil dívat, ale nepodařilo se mi pokořit první půlhodinu. Bylo to nesnesitelné. Jedna skutečnost diváka okamžitě trefí do očí: světla. Proč je všechno tak temné a špatně nasvícené? Kubrick se na stará kolena rozhodl zbavit lamp a reflektorů a scény osvětlovat jen z přirozených zdrojů nacházejících se ve scéně. Někdy by takové rozhodnutí možná dávalo smysl, ale ne v tomto případě. Světla nebyla hlavním důvodem, ale byla prvním z mnoha, který mě donutil s tímhle Kubrickem neztrácet čas.

Pak jsem viděl In the Mouth of Madness a to bylo velice dobré. Jiný žánr, pravda, nadpřirozený Lovecraftovský horor o zlu, které má tím větší sílu čím víc lidí v něj věří, začátek člověka chytne, navodí fantastický pocit apokalypsy, které jsme si všichni vědomi, ale nejsme ji schopni zastavit, druhá půlka sice ztratí dech, ale za mě dobré. Viděl jsem to jen díky klukům z RLM, kteří o ItMoM nedávno mluvili v pozitivním světle.

Při sledování jsem přemýšlel o jedné věci: Téměř každý speciální efekt časem zastará. Co bylo jednou cutting edge, za pár let působí archaicky a diváka vytrhává z děje. Naproti tomu herecké výkony bez triků, kde jen živí lidé jen hrají, mají delší trvanlivost, možná neomezenou. Aspoň po určitém roce. Vezměte si Metropolis, může to být převratný film, ale herecký styl je takový… jak to říct… spe-ci-fic-ký. Carpenter tohle věděl a používal triky, většinu praktických, pár digitálních, střídmě a většinou v náznacích.

A to bylo asi všechno, co jsem chtěl napsat. Možná jen ještě:

Every species can smell its own extinction.