Nigerijští princové

V po­slední době mi nějak často volají spa­m­meři, kteří touží, abych blíž poznal jejich spo­leč­nost nebo pro­dukt. Nikdy jsem se ne­do­zvě­děl, kam přesně míří a jaký je jejich ko­nečný plán, pro­tože hovor ob­vykle brzo skončí.

Znají moje jméno, takže jsem se dostal do nějaké spa­m­mer­ské da­ta­báze. Otázka zní: Jak? Volají na číslo, které po­u­ží­vám velice velice zřídka – pro banku, omylem jednou k ově­ření twit­te­ro­vého účtu¹ a možná ho má v ad­re­sá­řích pár lidí. Kdo z nich mě jen pod­ra­zil? Mohl mě prodat ope­rá­tor. Možná pod­vratná mo­bilní apli­kace číslo ukradla z ad­re­sáře v něčím te­le­fonu. Možná. Kaž­do­pádně teď mi volají spa­m­meři jeden za druhým.

Ne­dávno to byl chlá­pek, který se vy­dá­val za re­pre­zen­tanta firmy z Hon­g­kongu, ale jeho an­g­lič­tina zněla jako pa­ro­die ji­ho­af­ric­kého pří­zvuku.

Vět­ši­nou se stačí zeptat, odkud vzali tohle číslo a linka zne­na­dání utichne. Nebo se můžu tvářit velice za­u­jatě a s en­tusi­as­mem si vy­žá­dat, ať mi řekne všechno a když začne mluvit, te­le­fon od­lo­žím a nechám je mluvit. Nejsou to moje peníze, není to můj čas. Je to také ide­ální si­tu­ace si začít pro po­ba­vení fab­ri­ko­vat ne­smysly. Ne­bu­dou mít žádný dopad. Nebo na­sa­dit Len­nyho. A nebo, když na nic z toho nemáte náladu, prostě za­hoďte te­le­fon. Mrsk­něte s ním proti zdi tak silně, až z něj vy­padne ba­terka. Pravda, lépe se to dělá s lev­nými hloupými te­le­fony, ale ta ka­tarze stojí to za to.

„Dobrý den, chtěla bych vám před­sta­vit…“ křach. Nád­hera.

1. Twit­ter má jeden nemilý zvyk: Dovolí za­re­gis­tro­vat nový účet bez pro­blémů, ale po prvním tweetu ho oka­mžitě za­blo­kuje, pro­tože pro jeho al­go­ritmy jde o symptom po­div­ného cho­vání. Povolí od­blo­ko­vání, jen když zadám te­le­fonní číslo.