Sny o neexistující minulosti
Nevím, jak to máte vy, ale moje sny jsou hrozně zastaralé. Ne že by se mi
každou noc zdálo o parních strojích, to ne, jen mozek jedoucí na volnoběh
spřádá scény v nichž figurují lidé, jež jsem neviděl už víc jak jednu dekádu,
lidé, kteří nás definitivně opustili, zvířata dávno zemřelá a místa
dlouho neobývaná – celá galerie minulosti, ožívající už jen ve spánku. Není v tom stesk nebo touha se vrátit k něčemu, co zmizelo, aspoň ne primárně. Někdy
se z exkurze do bezčasí minulosti probudím a povzdychnu si █████ Na druhou stranu se přesně tohle dá s trochou tréninku využít jako spouštěč pro
lucidní snění. Když si uvědomíte, že pozorujete něco již neexistujícího, musíte
se nacházet ve snu. Jediné další vysvětlení je, že nastal konec časů a mrtví
kráčí ulicemi měst – o něco méně pravděpodobné. Uvědomění je prvním
krokem. Potom, co ho získáte, můžete převzít otěže a začít s běsněním v pomíjivé
realitě, kterou můžete vlastníma rukama formovat jako poddajnou modelínu. Právě to se mi nedávno podařilo. Kolem prošel pes se srstí v barvě písku, již
dávno mrtvý. To muselo znamenat, že se nacházím ve snu. V tom okamžiku nastal čas
na divoké věci a ty taky následovaly. Nevím jak je to jinde, ale lucidní sny jsem vždy a bez výjimky využil pro
požitek. Nikdy ne pro vznešenější cíle hnané steskem nebo nostalgií, nikdy jsem
nechtěl prožít pár chvil v přítomnosti lidí, které pohltil čas, slyšet hlasy,
které definitivně utichly. Možná příště, až se mi o lýtko otře hrubá žlutá srst jednoho psa…