k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Smrt na twitteru

23. 4. 2019 — k47 (♪)

Zemřel Joe Arm­strong, autor jazyka Erlang. Pár dnů zpátky jsem četl jeho nové tweety a teď je mrtvý. Běžel jsem na wi­ki­pe­dii, abych zprávu ověřil a tam to stálo černé na bílém: Joseph Leslie Arm­strong (27 De­cem­ber 1950 – 20 April 2019) was a com­pu­ter scien­tist. Jako vždy to prosté slovo „was“ je "nej­smut­nější změnou na ja­ké­koli wiki stránce.

Jeho twit­ter ale stále žije a pokud se ne­stane nic ka­ta­stro­fál­ního, zů­stane zmra­zen v oka­mžiku po­sled­ního dechu do konce věků nebo konce twit­teru jako spo­leč­nosti. To je zvláštní detail di­gi­tál­ních životů, které v nějaké formě po­kra­čují i poté, co naše tě­lesné schránky pře­sta­nou fun­go­vat a vědomí se ztratí v šumu věč­nosti.

Lidé po­sí­lali kon­do­lence tomuto účtu – RIP @joeerl a tak po­dobně – a v tom mě po­hl­til pocit hro­zivé re­a­li­zace, kdy všechny fa­mi­li­érní opony abs­trakce ustoupí a po­zo­ro­va­tel vidí ne­ko­neč­nou bi­zar­nost světa – lidé nejen jme­nují ze­snu­lého, ale přímo se s ním baví. Když někdo zmíní @joeerl, ne­zmi­ňují jen jeho jméno, ale smě­řují sou­strast do schránky pro zprávy určené přímo jeho očím, těm, které si je již nikdy ne­pře­čtou.

Tohle je, když se nad tím za­mys­líte, velice bi­zarní cho­vání.

In­ter­net je stále mladý a zatím jsme se ne­shodli na online eti­ketě a di­gi­tál­ních ri­tu­á­lech kolem smrti. Co s naší stopou? Co s našimi účty na soc-netech? Mají v nich zůstat navěky za­kon­zer­vo­vaná po­slední slova nebo mají, jako dě­dic­tví, přejít po­zůsta­lým? Nebo snad, pokud ze­snulý ne­na­řídí jinak, nemají být sma­zány?

Nej­lepší hlavy si­li­con valley, se svým vro­ze­ným ne­do­sta­tek ja­ké­koli lid­skosti, na­vrhli vy­tvo­řit AI pro­gram, který by se naučil cho­vání a ma­ne­rismy ze­snu­lého, který by dostal další život jako vul­gární si­mu­lace. Nevím pro koho by to bylo pří­nosné (kromě role jako tech­no­lo­gické mastur­bace a návnady na VC dolary). Kdo chce, aby jim jejich mrtvá ba­bička psala, že je má ráda, zvlášť, když to jsou slova al­go­rit­mic­kého patosu, který běží v da­to­vém centru na okraji Minsku? Do­pře­jte mrtvým jejich klid.

Co se mě týká, chci zemřít jako Hitler – tělo hoďte do škarpy a spalte ho ben­zí­nem. Proč ne? Už ho nebudu dál po­tře­bo­vat. Všechny po­zem­ské statky odkážu ██████████ – teď jsou ty krámy tvůj pro­blém. Je­di­nou pod­mín­kou bude, že na­hraje archiv s kom­pletní his­to­rií všeho, co jsem kdy napsal, na ar­chive.org & tak po mě zů­stane aspoň jedna ne­pa­trná stopa v prachu. Tím vše skončí.

Žádné fan­fáry, žádné kon­do­lence, nad hrobem jen █████████████████████████ kteří nevědí, co říct…


+1: Al­ter­na­tivně bych chtěl, aby mi na pohřbu za­hrála Feel Hap­pi­ness od Swans, už jen proto, že má 15 minut, prv­ních 12 je in­stru­men­tál­ních a po nich Mi­chael Gira začne pro­kla­mo­vat: I m truly sorry, for what I never did,

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz