k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

První vzpomínka

8. 8. 2019 — k47 (♪)

Nemám příliš dobrou paměť. V jednu chvíli si dokážu pa­ma­to­vat všeho všudy tři jména a když poznám někoho nového, někdo starý musí být za­po­me­nut.

Přesto mám ně­ko­lik velice sta­rých vzpo­mí­nek. Podle toho, co jsem četl, si vět­šina lidí ne­pa­ma­tuje nic před třemi roky života a teprve pak si začnou bu­do­vat řídkou, ale pomalu houst­noucí, síť tr­va­lých vzpo­mí­nek. 0-3 roky – nic, 3-6 let – skoro nic.

Vy­ba­vuji si, jak jsem velice malý a ██████████ si hra­jeme vedle po­stele, která mi při­padá ob­rov­ská jako strmý útes. Pak taky sa­mo­zřejmě mám do sít­nice vy­pá­lený obraz, kdy ██████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████. Ze školky mi v mozku zů­staly obrysy ně­ko­lika mo­mentů: Jeden, kdy jsem se po­z­vra­cel, druhý, kdy jsem brečel vedle skříně, třetí, kdy jsme po­tkali psa cestou přes pole a pak když jsme cho­dili spát.

Mlhavě si na ně vzpo­mí­nám, ale je to tak strašně zvláštní, jako kdy­bych po­zo­ro­val někoho cizího. Takhle osoba jsem já? To není možné. Nemáme spolu nic spo­leč­ného. Je to jedna z těch věcí, která působí na­prosto fádně, ale když ji ro­ze­be­rete na díly, na­jed­nou je mra­zivě bi­zarní, jako když opa­ku­jete jedno slovo a na­jed­nou zcela ztratí význam. Donutí vás to po­chy­bo­vat o vlastní iden­titě jako ne­měn­ných zá­kla­dech, které dávají sta­bi­litu životu.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz