První vzpomínka

Nemám příliš dobrou paměť. V jednu chvíli si dokážu pamatovat všeho všudy tři jména a když poznám někoho nového, někdo starý musí být zapomenut.

Přesto mám několik velice starých vzpomínek. Podle toho, co jsem četl, si většina lidí nepamatuje nic před třemi roky života a teprve pak si začnou budovat řídkou, ale pomalu houstnoucí, síť trvalých vzpomínek. 0-3 roky – nic, 3-6 let – skoro nic.

Vybavuji si, jak jsem velice malý a ██████████ si hrajeme vedle postele, která mi připadá obrovská jako strmý útes. Pak taky samozřejmě mám do sítnice vypálený obraz, kdy ██████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████. Ze školky mi v mozku zůstaly obrysy několika momentů: Jeden, kdy jsem se pozvracel, druhý, kdy jsem brečel vedle skříně, třetí, kdy jsme potkali psa cestou přes pole a pak když jsme chodili spát.

Mlhavě si na ně vzpomínám, ale je to tak strašně zvláštní, jako kdybych pozoroval někoho cizího. Takhle osoba jsem já? To není možné. Nemáme spolu nic společného. Je to jedna z těch věcí, která působí naprosto fádně, ale když ji rozeberete na díly, najednou je mrazivě bizarní, jako když opakujete jedno slovo a najednou zcela ztratí význam. Donutí vás to pochybovat o vlastní identitě jako neměnných základech, které dávají stabilitu životu.