k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Problém

19. 2. 2019 — k47 (♪)

Vypadá to, že mám pro­blém. Ten pro­blém má čtyři pís­mena a jeho kořeny sahají do osm­de­sá­tých let.

Trochu jsem se snažil, aby to na první pohled vy­pa­dalo, že mluvím o AIDS & za to se omlou­vám1 . Místo toho je mým pro­blé­mem VCMI – open source klon hry Heroes of Might and Magie 3 o kterém jsem tu ne­dávno nad­šeně re­fe­ro­val. Jádro pudle je v tom, že jde o velice ná­vy­ko­vou hru.

Asi takhle: Na kole jsem po­slední ±dva týdny jezdil téměř každý den & po­tře­bo­val jsem si dát pauzu den nebo dva. Začaly mě bolet nohy, svaly una­vené, vy­čer­pané, po­tře­bo­valy relax, čas opra­vit po­ško­zená vlákna & zre­ge­ne­ro­vat do sil­nější podoby, při­pra­vené na další ki­lo­me­try. Řekl jsem si tedy, že bych mohl dát jednu hru HOMAM3/VCMI/WoGu a na­jed­nou někam zmi­zely čtyři dny.

„Hm, co se stalo?“ Pro­hnalo se mi hlavou. „Kde to jsem a proč smrdím jako shnilé zelí?“ Jako roz­ličné druhy shnilé ze­le­niny za­páchám celkem běžně & ta otázka svěd­čila jedině o ztrátě kon­taktu s re­a­li­tou. „Ne­shá­něl se po mě někdo?“ po­kra­čo­valy po­blouz­něné otázky. Ve sku­teč­nosti jsem měl te­le­fon vybitý už tři měsíce, ale ne­všiml jsem si toho.

Jak říkám, je to pro­blém.

Moje teorie je taková, že na ná­vy­ko­vosti má nej­větší podíl taková nátura hry. Tah je dis­krétní jed­notka času, do­sta­tečně malá na to, abych si vždy mohl říct „Ještě jeden tah a pak to za­ba­lím“, ne­hledě na to, ko­li­krát jsem to už pro­hlá­sil. Jestli můžu ode­hrát jeden tah, můžu jich ode­hrát n+1 a pak někam zmizí větší část týdne.

Co si pa­ma­tuji, ro­ze­hrál jsem pár ná­hodně ge­ne­ro­va­ných map, v jedné mě AI še­redně na­klepla. Asi nebude zas tak špatná, jak jsem si stě­žo­val, ale možná za to může špatná star­tovní pozice, která mi ome­zila po­čá­teční mož­nosti roz­voje. V jiné hře jsem naopak vedl na celé čáře, kostky byly vrženy tak, že be­ne­fi­to­valy mě na­místo AI hráčů. Začal jsem zase ná­hodně ge­ne­ro­va­nou mapu na nej­těžší ob­tíž­nost s nej­sil­něj­šími ne­ut­rál­ními jed­not­kami na mapě. To způ­so­bilo, že každý hráč byl uza­vřený ve svém sek­toru. Aby se z něho dostal, musel se dostat k te­le­portu přes grupu strážců, kteří, jak už za­znělo, velice silní. Navíc proto, že jsem ak­ti­vo­val fůru modů a do­plňků (WoG, HotA, Axo­lotl po­tvory, bac­kporty z HOMAM4 a další), všichni tito strážci byli ab­surdně mocní, celé armády po­svát­ných fénixů, hell­steedhul­kbus­terů, zcela ne­po­ra­zi­telní. Proto jsem ně­ko­lik měsíců seděl ve své horami obehnané zemi a zbro­jil. Při prvním kon­taktu s ne­pří­te­lem se uká­zalo, že jsem AI sou­peře, za­sek­nuté v iden­tické si­tu­aci, pře­zbro­jil. Cíl se změnil z eli­mi­nace sou­peřů na vy­hla­zení ab­surdně sil­ných ne­ut­rál­ních jed­no­tek ro­ze­se­tých na mapě. Možná proto to trvalo tak dlouho – všechny ty super-armády super-potvor, be­hemóty, mrtvé rytíře, jed­no­rožce, ma­mu­to­taury, wy­verny, go­r­gony, trolly, draky, titány vy­tré­no­vané na nej­vyšší možnou úroveň. To byla značná výzva, která si vy­žá­dala značné úsilí a stra­te­gické uva­žo­vání. Ve velkém se stra­te­gie za­klá­dala na třech kro­cích: 1) zpo­ma­lit ne­pří­tele 2) ustří­let ho na dálku 3) to, co pře­žije, roz­mlá­tit mano a mano. Někdy ta stra­te­gie ne­fun­go­vala nebo jsem, i po znač­ném zbro­jení, byl ve slabší pozici a proto si kon­krétní si­tu­ace vy­žá­dala spe­ci­fický postup a hodně pokusů pokus/omyl.

A to je to málo, co si vy­ba­vuji z těch ml­ha­vých dnů a nocí. HOMAM3/VCMI/WoG/HotA je velice ná­vy­ková zá­le­ži­tost. Jestli někdy na­stane kri­tický kolaps naděje v bu­douc­nost, pak je asi tak pa­de­sát na pa­de­sát šance, že skon­čím jako vy­schlá mrt­vola před zářící ob­ra­zov­kou s nikdy ne­do­hra­ném tahem HOMAM3. Zbý­va­jí­cích 50% na to že mě za­střelí při bom­bo­vém útoku na da­ta­cen­tru jed­noho nejme­no­va­ného gi­ganta.


K po­sle­chu a tanci hraje Big Pro­blem od Awesome New Re­pub­lic.


  1. ████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████ Po­sí­lám méně než jeden mail týdně, asi tak tři tex­tové zprávy za celý rok, jinak nic, jen sedím v Cele a čekám na smrt nebo na konec světa, podle toho, co přijde dřív. — Na ne­sou­vi­se­jící notu: Znáte ty pořady o ma­go­rech, které se­xu­álně při­ta­huje jejich auto. Ano? Kdy­bych se do ně­ja­kého z nich ne­do­stal do pěti let, bral bych to jako zá­važné osobní se­lhání.
píše k47 & hosté, ascii@k47.cz