k47.cz    — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura | twitter FB

««« »»»

Problém

19. 2. 2019 — k47

Vypadá to, že mám problém. Ten problém má čtyři písmena a jeho kořeny sahají do osmdesátých let.

Trochu jsem se snažil, aby to na první pohled vypadalo, že mluvím o AIDS & za to se omlouvám1 . Místo toho je mým problémem VCMI – open source klon hry Heroes of Might and Magie 3 o kterém jsem tu nedávno nadšeně referoval. Jádro pudle je v tom, že jde o velice návykovou hru.

Asi takhle: Na kole jsem poslední ±dva týdny jezdil téměř každý den & potřeboval jsem si dát pauzu den nebo dva. Začaly mě bolet nohy, svaly unavené, vyčerpané, potřebovaly relax, čas opravit poškozená vlákna & zregenerovat do silnější podoby, připravené na další kilometry. Řekl jsem si tedy, že bych mohl dát jednu hru HOMAM3/VCMI/WoGu a najednou někam zmizely čtyři dny.

„Hm, co se stalo?“ Prohnalo se mi hlavou. „Kde to jsem a proč smrdím jako shnilé zelí?“ Jako rozličné druhy shnilé zeleniny zapáchám celkem běžně & ta otázka svědčila jedině o ztrátě kontaktu s realitou. „Nesháněl se po mě někdo?“ pokračovaly poblouzněné otázky. Ve skutečnosti jsem měl telefon vybitý už tři měsíce, ale nevšiml jsem si toho.

Jak říkám, je to problém.

Moje teorie je taková, že na návykovosti má největší podíl taková nátura hry. Tah je diskrétní jednotka času, dostatečně malá na to, abych si vždy mohl říct „Ještě jeden tah a pak to zabalím“, nehledě na to, kolikrát jsem to už prohlásil. Jestli můžu odehrát jeden tah, můžu jich odehrát n+1 a pak někam zmizí větší část týdne.

Co si pamatuji, rozehrál jsem pár náhodně generovaných map, v jedné mě AI šeredně naklepla. Asi nebude zas tak špatná, jak jsem si stěžoval, ale možná za to může špatná startovní pozice, která mi omezila počáteční možnosti rozvoje. V jiné hře jsem naopak vedl na celé čáře, kostky byly vrženy tak, že benefitovaly mě namísto AI hráčů. Začal jsem zase náhodně generovanou mapu na nejtěžší obtížnost s nejsilnějšími neutrálními jednotkami na mapě. To způsobilo, že každý hráč byl uzavřený ve svém sektoru. Aby se z něho dostal, musel se dostat k teleportu přes grupu strážců, kteří, jak už zaznělo, velice silní. Navíc proto, že jsem aktivoval fůru modů a doplňků (WoG, HotA, Axolotl potvory, backporty z HOMAM4 a další), všichni tito strážci byli absurdně mocní, celé armády posvátných fénixů, hellsteedhulkbusterů, zcela neporazitelní. Proto jsem několik měsíců seděl ve své horami obehnané zemi a zbrojil. Při prvním kontaktu s nepřítelem se ukázalo, že jsem AI soupeře, zaseknuté v identické situaci, přezbrojil. Cíl se změnil z eliminace soupeřů na vyhlazení absurdně silných neutrálních jednotek rozesetých na mapě. Možná proto to trvalo tak dlouho – všechny ty super-armády super-potvor, behemóty, mrtvé rytíře, jednorožce, mamutotaury, wyverny, gorgony, trolly, draky, titány vytrénované na nejvyšší možnou úroveň. To byla značná výzva, která si vyžádala značné úsilí a strategické uvažování. Ve velkém se strategie zakládala na třech krocích: 1) zpomalit nepřítele 2) ustřílet ho na dálku 3) to, co přežije, rozmlátit mano a mano. Někdy ta strategie nefungovala nebo jsem, i po značném zbrojení, byl ve slabší pozici a proto si konkrétní situace vyžádala specifický postup a hodně pokusů pokus/omyl.

A to je to málo, co si vybavuji z těch mlhavých dnů a nocí. HOMAM3/VCMI/WoG/HotA je velice návyková záležitost. Jestli někdy nastane kritický kolaps naděje v budoucnost, pak je asi tak padesát na padesát šance, že skončím jako vyschlá mrtvola před zářící obrazovkou s nikdy nedohraném tahem HOMAM3. Zbývajících 50% na to že mě zastřelí při bombovém útoku na datacentru jednoho nejmenovaného giganta.


K poslechu a tanci hraje Big Problem od Awesome New Republic.


  1. ████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████ Posílám méně než jeden mail týdně, asi tak tři textové zprávy za celý rok, jinak nic, jen sedím v Cele a čekám na smrt nebo na konec světa, podle toho, co přijde dřív. — Na nesouvisející notu: Znáte ty pořady o magorech, které sexuálně přitahuje jejich auto. Ano? Kdybych se do nějakého z nich nedostal do pěti let, bral bych to jako závažné osobní selhání.
píše k47 & hosté, ascii@k47.cz