k47.cz

mastodon twitter RSS
bandcamp explorer
««« »»»

Příjmení, k čemu jsou vlastně dobrá?

14. 11. 2019 — k47

Přechylovat nebo nepřechylovat. To je, oč tu běží.

V češtině se ženská příjmení přechylují koncovkou -ová (jak víte, pokud jste nestrávili posledních 600 let v jeskyni), některé ženy to nechtějí a je kolem toho hrozné hů-há. Jedna strana namítá, že jde o formu přivlastnění ženy muži, druhá, že se to jinak nedá vyslovovat a jakýkoli prohřešek proti přechylování je zároveň zločinem proti českému jazyku.

Zajímavé je, že velkou část historie jsme příjmením nepřikládali velkou váhu. Postupně se začala objevovat a používat, ale nehrála velkou roli a mohla se měnit z mnoha různých důvodů. Jejich povinnost a dědičnost po otcovské linii nařídil až proto-technokrat Josef II. roku 1780.

K tomu přivlastnění: Dle wikipedie se -ová někdy psala jako -ova, takže možná, ale zápisy byly prováděny bez diakritiky, takže to nelze odlišit. -ová spíš přiřazovala ženu k živnosti, statku, práci, ve které muž hrál první housle. Muž se nejmenoval Kovářový, on měl práci kováře a proto se přizpůsobil ženské příjmení přechýlením, aby ho bylo možné skloňovat. Koncovka -ová ale není jediný způsob, existuje celá dalších variant: Kovářka, Kovářů, Kovářice, Kovářna. Některé znějí normálně, jiné zvláštně, ale všechny můžeme skloňovat.

Skloňování ale není zcela nutné. I v češtině se používají nesklonná slova, většinou převzatá z cizích jazyků: finále, derby, penále, taxi. Tyto a další gramatické odchylky jdou proti pravidlům, ale přesto nepůsobí nijak zvláštně.

Například smetana a svoboda jsou slova ženského rodu, ale jako příjmení Smetana a Svoboda nabudou mužského rodu. Jde o další podivnost, kterou náš jazyk dokázal absorbovat. Nebo příjmení jako Krejčí. Mužská varianta se skloňuje, ženská varianta zůstává bez přechýlení a je nesklonná. Některé varianty znějí zvláštně, ale jazyk je dokáže postupně asimilovat.

Když se příjmení nedá z podstaty skloňovat, jako cizí jména bez -ová, přihoďte k němu uvozující slovo, které se skloňovat dá. Něco málo o tom vím, protože jsem napsal pár povídek, kde se jedna postava jmenovala K. – jedno písmeno není možné skloňovat, ale vždy se dá najít cestička, jak to ve větě použít i bez přípon.

Kloním se k názoru nechat si lidi dělat, co chtějí. V oblastech, kde na tom moc nezáleží, omezování dává jen velice malý smysl, jako v případě jmen a příjmení. Ty mají často obrovskou důležitost pro jednotlivce, ale pro ostatní moc ne. Proč příjmení vůbec vyžadujeme? Pro styk se státem, což byla původní motivace pro povinná příjmení, stačí číslo vytištěné na plastové kartičce.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz