k47.cz
výběr kolo foto makro povídky kultura
koronavirus TECH ▞▞ 🞄⬤🞄 | twitter RSS
««« »»»

Příjmení, k čemu jsou vlastně dobrá?

14. 11. 2019 — k47

Pře­chy­lo­vat nebo ne­pře­chy­lo­vat. To je, oč tu běží.

V češ­tině se ženská pří­jmení pře­chy­lují kon­cov­kou -ová (jak víte, pokud jste ne­strá­vili po­sled­ních 600 let v jes­kyni), ně­které ženy to ne­chtějí a je kolem toho hrozné hů-há. Jedna strana namítá, že jde o formu při­vlast­nění ženy muži, druhá, že se to jinak nedá vy­slo­vo­vat a ja­ký­koli pro­hře­šek proti pře­chy­lo­vání je zá­ro­veň zlo­či­nem proti čes­kému jazyku.

Za­jí­mavé je, že velkou část his­to­rie jsme pří­jme­ním ne­při­klá­dali velkou váhu. Po­stupně se začala ob­je­vo­vat a po­u­ží­vat, ale ne­hrála velkou roli a mohla se měnit z mnoha růz­ných důvodů. Jejich po­vin­nost a dě­dič­nost po ot­cov­ské linii na­ří­dil až proto-tech­no­krat Josef II. roku 1780.

K tomu při­vlast­nění: Dle wi­ki­pe­die se -ová někdy psala jako -ova, takže možná, ale zápisy byly pro­vá­děny bez di­a­kri­tiky, takže to nelze od­li­šit. -ová spíš při­řa­zo­vala ženu k živ­nosti, statku, práci, ve které muž hrál první housle. Muž se nejme­no­val Ko­vá­řový, on měl práci kováře a proto se při­způ­so­bil ženské pří­jmení pře­chý­le­ním, aby ho bylo možné sklo­ňo­vat. Kon­covka -ová ale není jediný způsob, exis­tuje celá dal­ších va­ri­ant: Ko­vářka, Kovářů, Ko­vá­řice, Ko­vářna. Ně­které znějí nor­málně, jiné zvláštně, ale všechny můžeme sklo­ňo­vat.

Sklo­ňo­vání ale není zcela nutné. I v češ­tině se po­u­ží­vají ne­sklonná slova, vět­ši­nou pře­vzatá z cizích jazyků: finále, derby, penále, taxi. Tyto a další gra­ma­tické od­chylky jdou proti pra­vi­dlům, ale přesto ne­pů­sobí nijak zvláštně.

Na­pří­klad sme­tana a svo­boda jsou slova žen­ského rodu, ale jako pří­jmení Sme­tana a Svo­boda na­bu­dou muž­ského rodu. Jde o další po­div­nost, kterou náš jazyk do­ká­zal ab­sor­bo­vat. Nebo pří­jmení jako Krejčí. Mužská va­ri­anta se skloňuje, ženská va­ri­anta zů­stává bez pře­chý­lení a je ne­sklonná. Ně­které va­ri­anty znějí zvláštně, ale jazyk je dokáže po­stupně asi­mi­lo­vat.

Když se pří­jmení nedá z pod­staty sklo­ňo­vat, jako cizí jména bez -ová, při­hoďte k němu uvo­zu­jící slovo, které se sklo­ňo­vat dá. Něco málo o tom vím, pro­tože jsem napsal pár po­ví­dek, kde se jedna po­stava jme­no­vala K. – jedno pís­meno není možné sklo­ňo­vat, ale vždy se dá najít ces­tička, jak to ve větě použít i bez přípon.

Kloním se k názoru nechat si lidi dělat, co chtějí. V ob­las­tech, kde na tom moc ne­zá­leží, ome­zo­vání dává jen velice malý smysl, jako v pří­padě jmen a pří­jmení. Ty mají často ob­rov­skou dů­le­ži­tost pro jed­not­livce, ale pro ostatní moc ne. Proč pří­jmení vůbec vy­ža­du­jeme? Pro styk se státem, což byla pů­vodní mo­ti­vace pro po­vinná pří­jmení, stačí číslo vy­tiš­těné na plas­tové kar­tičce.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz