Pomíjivost

Jak mít po­pu­lární web? Je jasné, že klíčem nebude ne­ko­he­rentně psát o smrti a tom, že život i exis­tence jako taková jsou po­mí­jivé sny, které spřá­dáme, za­tímco jsme uvěz­něni v bub­lině lží. To může za­ujmout jen ni­hi­listy a bu­doucí se­be­vrahy, a těch tu sem už beztak chodí víc než je zdravé.

█████████████████████████ Říká se, že pes, který štěká, ne­kouše, a stejně tak platí, že ten kdo roz­sáhle mluví o cel­kové zby­teč­nosti bytí a ne­smy­sl­nosti života, ne­ko­ke­tuje s myš­len­kou to za­ba­lit. Tedy aspoň ne v nej­bliž­ších dnech. Píšu tady ty hrozné věci, pro­tože před­stava, že tak zde­pri­muji ostatní, mi zvedá náladu. Čím níž jsou ostatní, tím výš – re­la­tivně – jsem sám.

Lidi vět­ši­nou ne­chtějí pře­mýš­let o smrti a se­be­vraž­dách, pro­tože jim to při­po­míná jejich vlastní ko­neč­nost a nikdo nemá rád myš­lenku na tuto ne­vy­hnu­tel­nou even­tu­a­litu. Ani ná­bo­žen­ští pro­blouz­něnci, kteří pod­lehli pře­ludu, že když budou věřit v ma­gic­kého pána na obloze, tak oni osobně ne­ze­mřou a budou jen eóny věč­nosti trpět pa­ra­ly­tic­kou nudou, se netěší na smrt.

Naše krátká an­gažmá na této pla­netě jsou hnaná křeh­kou mor­ta­li­tou – nutí nás věřit v ne­smysly, žene nás něco dělat, za­klá­dat rodiny, hro­ma­dit hmotné statky, ris­ko­vat. Jediný způsob, jak se z to­ho­hle po­bláz­ně­ného ko­lečka vy­vlék­nout, je ukázat ab­so­lutní lhos­tej­nost nicotě a pro­mar­nit jediný život, který máme. Jedině tak jsme svo­bodní, bez otěží stra­chu a okovů exis­ten­ci­ál­ního děsu.

To je důvod, proč jsem dneska ne­vstal z po­stele & celý den se díval na nové díly taskmas­tera.