Podivný pocit

Znáte ten pocit, kdy se najednou jakoby rozestoupí opona, zvedne se mlha zmatení a vy znenadání vidíte zcela jasně. Abstrakce a kategorie zmizí, vypaří se a vy sledujete nahou pravdu ve svých nekonečně absurdních souvislostech. Jde většinou o maličkosti a možná právě proto je to tolik mocnější pocit.

Sedím před počítačem a najednou mi to dojde: Zírám do matice maličkých žárovek, které se rozsvěcují tak, aby vytvořily iluzi písma na základě elektrických signálů, které ke mně putují sítí optických kabelů obtáčejících celý svět ze serveru na jiném kontinentu, kde jsou uloženy jako tečky s různou magnetickou polarizací na plotně disku. Nic z toho mi najednou nepřipadá skutečné, jako kdybych žil ve snu a ta chvíle, kdy na vteřinu vystrčím hlavu nad hladinu vědomí, mě šokuje nezměrnou podivností a naplní žíly rychle bušící úzkostí. Cítím, že musím jít ven, lehnout si na zem, abych v rukách cítil trávu a hlínu, aspoň něco skutečného.

Vždy jde jen o prchavý moment prozření a rychle zas odezní. Nepraští mě jen náhlá dekonstrukce souvislostí, občas to mívá introspektivní charakter. Tyto epizody bývají mnohem horší, protože útočí na něco osobního, na moje hodnoty a mojí hodnotu.

Nebo jedu na kole a mozek mi rozsekne pocit, že sedím na několika svařených trubkách a dvou gumových kolech, cesta nemá žádný význam, žádný smysl, nejedu ze konkrétním cílem, jen projíždím velkou rychlostí po dobře známých silnicích. Jsem tohle já? Chci takový být, marnit čas právě takhle ze všech možností, co právě teď dělat? Proč dělám právě tohle? To mi v životě nic jiného nezbývá?

Jindy mě to přepadlo, když jsem viděl malé dítě, možná rok a něco staré: Před dvěma roky jsi ještě neexistoval, tihle dva lidé, kteří se potkali protože se rozhodli studovat stejnou školu, se spolu vyspali a ty jsi výsledek, padesát procent genů od každého z nich, produkt kosmické náhody a teď tu pochoduješ a nerozumíš ničemu, rozhodně ne absurditě své situace.

Je mi zcela jasné, že jde o vjemy tak osobní, jak jen můžou být, a kdo je nezažil, s tím tyhle řádku nebudou rezonovat (já nikdy nezažil déjà vu a nedovedu si představit, jak působí). Věci jsou divné a absurdní, ale tak to prostě je. Většinou ano, jen všední rutina ve vysoce podivném světě (nedávno jsem viděl tohle o nekonečné inflaci, která bude navěky produkovat nekonečné množství vesmírů, vysoce neintuitivní myšlence, jež může otřást tím, jak vnímáme své místo v kosmu, ale absorboval jsem to jen se zaujatým pokýváním). Někdy se mi to ale dostane pod kůži a pod záhyby šedé kůry mozkové a ta nečekaná perspektiva zamrazí a vyděsí.

Ale trvá to jen chvíli a pak svět zas vrátí do normálu. Bude to mít asi stejnou příčinu jako proč všichni každou vteřinu dne manicky neblázníme z představy vlastní smrtelnosti, kdy to mozek zařadí do přihrádky: Podivné/děsivé, raději nemyslet.