k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Podivný pocit

2. 10. 2019 — k47 (♪)

Znáte ten pocit, kdy se na­jed­nou jakoby ro­ze­stoupí opona, zvedne se mlha zma­tení a vy zne­na­dání vidíte zcela jasně. Abs­trakce a ka­te­go­rie zmizí, vypaří se a vy sle­du­jete nahou pravdu ve svých ne­ko­nečně ab­surd­ních sou­vis­los­tech. Jde vět­ši­nou o ma­lič­kosti a možná právě proto je to tolik moc­nější pocit.

Sedím před po­čí­ta­čem a na­jed­nou mi to dojde: Zírám do matice ma­lič­kých žá­ro­vek, které se roz­svě­cují tak, aby vy­tvo­řily iluzi písma na zá­kladě elek­tric­kých sig­nálů, které ke mě putují sítí op­tic­kých kabelů ob­tá­če­jí­cích celý svět ze ser­veru na jiném kon­ti­nentu, kde jsou ulo­ženy jako tečky s různou mag­ne­tic­kou po­la­ri­zací na plotně disku. Nic z toho mi na­jed­nou ne­při­padá sku­tečné, jako kdy­bych žil ve snu a ta chvíle, kdy na vte­řinu vy­str­čím hlavu nad hla­dinu vědomí, mě šokuje ne­změr­nou po­div­ností a naplní žíly rychle bušící úz­kostí. Cítím, že musím jít ven, leh­nout si na zem, abych v rukách cítil trávu a hlínu, aspoň něco sku­teč­ného.

Vždy jde jen o pr­chavý moment pro­zření a rychle zas odezní. Ne­praští mě jen náhlá de­kon­strukce sou­vis­lostí, občas to mívá in­trospek­tivní cha­rak­ter. Tyto epi­zody bývají mnohem horší, pro­tože útočí na něco osob­ního, na moje hod­noty a mojí hod­notu.

Nebo jedu na kole a mozek mi roz­sekne pocit, že sedím na ně­ko­lika sva­ře­ných trub­kách a dvou gu­mo­vých kolech, cesta nemá žádný význam, žádný smysl, nejedu ze kon­krét­ním cílem, jen pro­jíž­dím velkou rych­lostí po dobře zná­mých sil­ni­cích. Jsem tohle já? Chci takový být, marnit čas právě takhle ze všech mož­ností, co právě teď dělat? Proč dělám právě tohle? To mi v životě nic jiného ne­zbývá?

Jindy mě to pře­padlo, když jsem viděl malé dítě, možná rok a něco staré: Před dvěma roky jsi ještě ne­e­xis­to­val, tihle dva lidé, kteří se po­tkali pro­tože se roz­hodli stu­do­vat stej­nou školu, se spolu vy­spali a ty jsi vý­sle­dek, pa­de­sát pro­cent genů od kaž­dého z nich, pro­dukt kos­mické náhody a teď tu po­cho­du­ješ a ne­ro­zu­míš ničemu, roz­hodně ne ab­sur­ditě své si­tu­ace.

Je mi zcela jasné, že jde o vjemy tak osobní, jak jen můžou být, a kdo je ne­za­žil, s tím tyhle řádku ne­bu­dou re­zo­no­vat (já nikdy ne­za­žil déjà vu a ne­do­vedu si před­sta­vit, jak působí). Věci jsou divné a ab­surdní, ale tak to prostě je. Vět­ši­nou ano, jen všední rutina ve vysoce po­div­ném světě (ne­dávno jsem viděl tohle o ne­ko­nečné in­flaci, která bude navěky pro­du­ko­vat ne­ko­nečné množ­ství vesmírů, vysoce ne­in­tu­i­tivní myš­lence, jež může otřást tím, jak vní­máme své místo v kosmu, ale ab­sor­bo­val jsem to jen se za­u­ja­tým po­ký­vá­ním). Někdy se mi to ale do­stane pod kůži a pod záhyby šedé kůry mozkové a ta ne­če­kaná per­spek­tiva za­mrazí a vyděsí.

Ale trvá to jen chvíli a pak svět zas vrátí do nor­málu. Bude to mít asi stej­nou pří­činu jako proč všichni každou vte­řinu dne ma­nicky ne­bláz­níme z před­stavy vlastní smr­tel­nosti, kdy to mozek zařadí do při­hrádky: Po­divné/děsivé, raději ne­mys­let.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz