Po dešti

Potom, co přestalo pršet, jsem šel mokrou trávou ve starých plastových sandálech natrhat meruňky. V Cele nezůstalo nic k jídlu, ani drobek chleba, zbylo mi už jen očesat nějaké ovoce. Když jsem pak česáčkem sundal první oranžovou meruňku a zakousl se do ní, hlavou se mi prohnalo: „Tohle je perfektní. Tohle je blaho.“

Najednou, v tom prchavém okamžiku, jsem si připadal skvěle, sice jako pobuda, ale na chvíli s pevnou půdou pod nohama. To se stává jen zřídka. Nikdy & nikde si nepřipadám, že tam patřím, že tam zapadám, že jsem mezi svými, že jsem víc než stěží tolerovanový outsider, ale v ten okamžik—ano.

Naposledy se to stalo někdy minulý rok v sedle kola, když jsem na jedné straně silnice čekal, až přejede auto, abych se mohl ponořit do lesů, otrhaná bunda, khaki kraťasy umazané od oleje, také jako pobuda, ale připadal jsem si doma. Kdybych tak zemřel, byl bych spokojený.

V hlavě se mi vybavily mlhavé obrysy příběhu (s přihlédnutím k tomu jak dlouho jsem nic nenapsal, je jasné, že nikdy nebude realizován) o člověku, který má všechno na háku & je produktivním členem společnosti (rozhodně ne podle skutečných událostí), ale postupně to všechno opustí, stane se z něj pobuda žijící pomalý lenivý život bez cíle a miluje každý okamžik.

V takovém textu by bylo snadné spadnout ke klišé o primitivistických fantaziích, jak se člověk vyvleče z oprátky moderní technologické společnosti a začne žít v harmonii s přírodou. To je past, které se musíme vyhnout. Technologie, do které spadá penicilin nebo hexavakcína, je užitečná. Místo toho by bylo přínosnější dekonstruovat rituál a touhu jako nahodilé a uměle vytvořené. Protagonista nekriticky vykonává množství rituálů jen proto, že je vykonávají všichni ostatní, jezdí na drahé dovolené, má drahé auto, upgraduje telefon na každou novou generaci a další podobné nesmysly, vše jen proto aby ukázal společenský status bez toho, aniž by si byl vědomý, co vlastně dělá a proč. Bez hlubšího přemýšlení začal pochovat podle cizího rytmu, protože podle něj pochodují všichni ostatní. Jeho touhy byly formovány tímto externím mechanismem. Toužil po určitých předmětech a požitcích primárně proto, že si jich cenili ostatní, i když jejich užitná hodnota byla přinejlepším omezená.

Úpadek do stavu vandráka by nebyl poklesem na společenském žebříčku, ale reorganizací hodnot, zavržení rituálů, nalezení rovnováhy a smíření se s tím, že chtíč a touha je jen v jeho hlavně. Jedině on sám je formuje a rozdíl mezi tím, co potřebuje k přežití a tím, co chce, může být překvapivě malý.