k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Po dešti

30. 7. 2019 — k47 (♪)

Potom, co pře­stalo pršet, jsem šel mokrou trávou ve sta­rých plas­to­vých san­dá­lech na­tr­hat me­ruňky. V Cele ne­zů­stalo nic k jídlu, ani drobek chleba, zbylo mi už jen očesat nějaké ovoce. Když jsem pak če­sáč­kem sundal první oran­žo­vou me­ruňku a za­kousl se do ní, hlavou se mi pro­hnalo: „Tohle je per­fektní. Tohle je blaho.“

Na­jed­nou, v tom pr­cha­vém oka­mžiku, jsem si při­pa­dal skvěle, sice jako pobuda, ale na chvíli s pevnou půdou pod nohama. To se stává jen velice zřídka, nikdy & nikde si ne­při­pa­dám, že tam patřím, že tam za­pa­dám, že jsem mezi svými lidmi, že jsem víc než stěží to­le­ro­va­nový out­si­der, ale v ten oka­mžik—ano.

Na­po­sledy se to stalo někdy minulý rok v sedle kola, když jsem na jedné straně sil­nice čekal, až pře­jede auto, abych se mohl po­no­řit do lesů, otr­haná bunda, khaki kraťasy uma­zané od oleje, také jako pobuda, ale při­pa­dal jsem si doma. Kdy­bych tak zemřel, byl bych spo­ko­jený.

V hlavě se mi vy­ba­vily mlhavé obrysy pří­běhu (s při­hléd­nu­tím k tomu jak dlouho jsem nic ne­na­psal, je jasné, že nikdy nebude re­a­li­zo­ván) o člo­věku, který má všechno na háku & je pro­duk­tiv­ním členem spo­leč­nosti (roz­hodně ne podle sku­teč­ných udá­lostí), ale po­stupně to všechno opustí, stane se z něj pobuda žijící pomalý lenivý život bez cíle a miluje každý oka­mžik.

V ta­ko­vém textu by bylo snadné spad­nout ke klišé o pri­mi­ti­vis­tic­kých fan­ta­zi­ích, jak se člověk vy­vleče z oprátky mo­derní tech­no­lo­gické spo­leč­nosti a začne žít v har­mo­nii s pří­ro­dou. To je past, které se musíme vy­hnout. Tech­no­lo­gie, do které spadá pe­ni­ci­lin nebo he­xa­vak­cína, je uži­tečná. Místo toho by bylo pří­nos­nější de­kon­stru­o­vat rituál a touhu jako na­ho­dilé a uměle vy­tvo­řené. Pro­ta­go­nista ne­kri­ticky vy­ko­nává množ­ství ri­tu­álů jen proto, že je vy­ko­ná­vají všichni ostatní, jezdí na drahé do­vo­lené, má drahé auto, up­gra­duje te­le­fon na každou novou ge­ne­raci a další po­dobné ne­smysly, vše jen proto aby ukázal spo­le­čen­ský status bez toho, aniž by si byl vědomý, co vlastně dělá a proč. Bez hlub­šího pře­mýš­lení začal po­cho­vat podle cizího rytmu, pro­tože podle něj po­cho­dují všichni ostatní. Jeho touhy byly for­mo­vány tímto ex­ter­ním me­cha­nis­mem. Toužil po ur­či­tých před­mě­tech a po­žit­cích pri­márně proto, že si jich cenili ostatní, i když jejich užitná hod­nota byla při­nej­lep­ším ome­zená.

Úpadek do stavu van­d­ráka by nebyl po­kle­sem na spo­le­čen­ském žeb­říčku, ale re­or­ga­ni­zací hodnot, za­vr­žení ri­tu­álů, na­le­zení rov­no­váhy a smí­ření se s tím, že chtíč a touha je jen v jeho hlavně. Jedině on sám je for­muje a rozdíl mezi tím, co po­tře­buje k pře­žití a tím, co chce, může být pře­kva­pivě malý.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz