Náhodná fotka #6 (kolo & sen o rychlosti)

Včera jsem si dal pauzu od sedla & pedálů, bolely mě nohy. Dneska mě bolely také, o něco méně, ale přesto bolely. Vyjel jsem tedy na po­ma­lou re­la­xační jízdu les­ními cestami, které ko­nečně skoro kom­pletně roz­mrzly a vy­schly dost na to, abych ne­mu­sel z kola od­la­mo­vat tlus­tou krustu bláta. Před pár dny byly ně­které lesní cesty mezi zá­vo­rami stále za­mrzlé a chví­lemi jsem si při­pa­dal jako le­do­bo­rec, který pro­ráží cestu Se­ver­ním le­do­vým oce­á­nem. Do­hro­mady trasa měřila pou­hých 11.7 ki­lo­me­trů – ide­ální vzdá­le­nost pro dů­chodce, který přišel ve válce o obě nohy. To všechno bylo fajn, jen na cestě zpátky se mi do cesty po­sta­vil ab­surdní kopec, který spíš než vo­zovku při­po­mí­nal strmou stěnu útesu kle­noucí se k nebi. A co víc – když jsem si už už myslel, že jsem dosáhl vr­cholu, uká­zalo se, že kopec po­kra­čuje, ten­to­krát lesem, bez as­faltu a ještě str­měji. To nebyla úplně od­dychová jízda. Je čas se vrátit zpátky na bod číslo jedna, relax musí po­kra­čo­vat dokud ne­o­de­zní ne­pří­jemné stavy sva­lo­vých vláken. Nikdy se ne­zlep­šíte, pokud ne­bu­dete od­po­čí­vat, svaly nesílí během zátěže, ale po ní během spánku.

+1: Kolo do­sáhlo podoby při­po­mí­na­jící sou­časné bicykly v roce 1888. V té době již mělo vět­šinu mo­der­ních ná­le­ži­tostí: pedály, řetěz, rám z dutých oce­lo­vých trubek, oce­lové vy­plé­tání kol; a právě v roce 1888 John Boyd Dunlop přidal po­slední dílek mo­zaiky: vzdu­chem plněné pne­u­ma­tiky. Kolu té doby stále chy­běly rá­f­kové brzdy, vol­no­běh a pře­ha­zo­vačka, ale přesto bychom takový bicykl dneska ne­mu­seli nutně po­va­žo­vat za za­sta­ralé, je to nor­mální kolo s pevným pře­vo­dem – zá­le­ži­tost pro spe­ci­a­listy nebo hips­tery, ale pořád velice jez­di­telné.

+2: Ne­za­po­meňte: Nikdy ne­obě­tujte rych­lost na úkor stylu.

+3: Proč je dnešní ná­hodná fotka zrovna tahle? Žádný zvláštní důvod.