Nepřátelská architektura

Pojem dnešního dne je nepřátelská architektura. Jde o techniky návrhu veřejného prostoru, které se snaží odradit určité chování. Patří mezi ně krátké lavičky s opěradly na kterých se nedá spát, bodáky na zemi na kterých se nedá spát a další nástrahy znepříjemňující již tak dost nepříjemný život bezdomovců. Má to v sobě perverzní sebestřednost a NIMBY syndrom. Problému bezdomovectví to nijak nepomůže, jen to nežádoucí vyexpeduje jinam, kde nám nebudou neustále připomínat nutnost systematické změny a kolektivní solidarity.

Smrduté vandráky nikdo nemá rád, nejsou dobří pro byznys.

Můžeme se na to také dívat jako další z mnoha útoků na veřejný prostor. Ten různě ve světě dosáhl finální stádia, kdy žádný neexistuje a to nejlepší, co se mu blíží, je nákupní středisko pod dohledem ochranky.

Nedávno jsem četl článek o vytlačování veřejného prostoru v Tokyu, které začalo po studentských protestech 1969 (nejsou to ty, které zmiňoval Murakami v Norském Dřevu?). Je to neveselý proces, který město vykuchá zevnitř a zanechá ho mrtvé. Z ulic se stanou pouhé koridory přepravující konzumenty do a z obchodů, kde se nemůže stát nic zajímavého. Žádný veřejný život, žádná komunita.

Začal jsem přemýšlet, jestli vím o příkladech nepřátelského urbanismu v Praze, ale nic si nevybavuji. Rozhodně to není před Hlavním, tam bezdomovci pospávají na každé světové straně. Z budovy nádraží jsou nemilosrdně vytlačováni rváči ze Securitas (té mj. patří i ten Pinkerton proslavený žoldáckou sabotáží odborů). Když už, tak nejspíš budou před kancelářskými krabicemi ze skla. I když možná ani to ne. Kdysi, když jsem si chtěl dát šlofíka na lavičce před jednou z nich (dlouhé vyprávění), už mě vyháněl bachař z kanceláří a nepotřeboval k tomu fantazii sadistického architekta.

Musím se příště dívat těma správnýma očima.