k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Není zač

8. 3. 2019 — k47 (♪)

Jedna věc mě vždy pobaví – když pro mě někdo udělá něco tri­vi­ál­ního, jako třeba že uhne z cesty nebo podrží dveře, já toho vy­u­žiji, ale nijak ne­za­re­a­guji a on/ona pak, když projdu, zavolá „není zač,“ aby mi dal/dala najevo, že jsem ne­po­dě­ko­val.

Ne­dávno jsem na kole pro­jíž­děl skrz lesy v okolí Cely, kde ve stí­nech masiv­ních stromů stále ležel sníh, a na štěr­kové cestě na dohled tem­ných smrků v cestě stály dvě matky – každá s ko­čár­kem, dí­tě­tem a psem – a zcela za­hra­zo­valy cestu. Udělal jsem, co dělám vždy, když v sedle potkám blázny, kteří stále věří vlast­ním nohám – dras­ticky jsem zpo­ma­lil a plazil se za nimi krokem & čekal, kdy si mě všim­nou. Vždy mi zvedne náladu, když pět minut jedu krokem za za­mi­lo­va­ným párem, který má ruce v ka­osách toho dru­hého, než se jeden z nich otočí a těsně za ním se na­chází cyk­lista a do­slova mu dýchá na zá­ty­lek. Matky se ro­ze­stou­pily, já projel, pře­ha­zo­vačka za­cvakala a za zády jsem za­sle­chl pa­sivně agre­sivní zvo­lání „není zač“.

Lol, jak by řekl klasik.

Vy jste pro­vedli mi­ni­mální akt sluš­nosti, ale ne­do­stalo se vám va­li­dace & tak jste si o ní řekli. A to je samo o sobě ne­slušné. A taky zá­bavné. Vy jste to udě­lali sami od sebe, zcela bez mého po­ža­davku, tak ne­po­ža­dujte odměnu za vaši fa­leš­nou vy­kal­ku­lo­va­nou ga­lant­nost. Jestli chcete chválu, stačí říct, že se ne­hnete, pokud vám za to ne­po­dě­kuji, bylo by to něco jako li­ber­ta­ri­án­ský vlhký sen, kdy všechny me­zi­lid­ské in­ter­akce mají formu smlouvy a jsou sou­částí výměny. Pokud nemáte takhle de­ge­ne­ro­vané mo­rální hod­noty, přijde mi dů­stoj­nější ig­no­ranci (ne vy­lo­že­nou zlo­my­sl­nost, to je jiná) opla­tit ig­no­rancí.

Prach jsi & v prach se ob­rá­tíš, cizí ig­no­ru­ješ & budeš ig­no­ro­ván.

Tohle všechno bych oněm dvěma matkám řekl, kdy­bych v tom oka­mžiku ne­u­há­něl ve­li­kou rych­lostí ze stínu zlo­věstné hradby čer­ných sosen & tak to musím napsat aspoň sen.


+1: O něco poz­ději, když za­čí­nalo pršet & já pádil ko­ri­do­rem jem­ného štěrku a shni­lého listí, jsem vpředu uviděl bli­ka­jící světlo. Někdo seděl na závoře a vy­pa­dalo to, že v ruce drží něco, co oran­žově pro­bles­kuje. V mysli se mi vy­ba­vil obraz una­ve­ného cyk­listy, který od­po­čívá na závoře, za­tímco si po­hrává se zadní svět­lem. Jel jsem blíž ma­xi­mální možnou rych­lostí, světlo bli­kalo dál & na­jed­nou pře­stalo. Uká­zalo se, že to je dívka, která dělá au­to­por­tréty se sta­ti­vem & sa­mo­spouští. Omlu­vil jsem se, že jsem ji zkazil záběr & po­kra­čo­val jsem v letu čer­na­jící kra­ji­nou, kterou otřá­sal vichr a déšť.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz