Není zač

Jedna věc mě vždy pobaví – když pro mě někdo udělá něco triviálního, jako třeba že uhne z cesty nebo podrží dveře, já toho využiji, ale nijak nezareaguji a on/ona pak, když projdu, zavolá „není zač,“ aby mi dal/dala najevo, že jsem nepoděkoval.

Nedávno jsem na kole projížděl skrz lesy v okolí Cely, kde ve stínech masivních stromů stále ležel sníh, a na štěrkové cestě na dohled temných smrků v cestě stály dvě matky – každá s kočárkem, dítětem a psem – a zcela zahrazovaly cestu. Udělal jsem, co dělám vždy, když v sedle potkám blázny, kteří stále věří vlastním nohám – drasticky jsem zpomalil a plazil se za nimi krokem & čekal, kdy si mě všimnou. Vždy mi zvedne náladu, když pět minut jedu krokem za zamilovaným párem, který má ruce v kapsách toho druhého, než se jeden z nich otočí a těsně za ním se nachází cyklista a doslova mu dýchá na zátylek. Matky se rozestoupily, já projel, přehazovačka zacvakala a za zády jsem zaslechl pasivně agresivní zvolání „není zač“.

Lol, jak by řekl klasik.

Vy jste provedli minimální akt slušnosti, ale nedostalo se vám validace & tak jste si o ní řekli. A to je samo o sobě neslušné. A taky zábavné. Vy jste to udělali sami od sebe, zcela bez mého požadavku, tak nepožadujte odměnu za vaši falešnou vykalkulovanou galantnost. Jestli chcete chválu, stačí říct, že se nehnete, pokud vám za to nepoděkuji, bylo by to něco jako libertariánský vlhký sen, kdy všechny mezilidské interakce mají formu smlouvy a jsou součástí výměny. Pokud nemáte takhle degenerované morální hodnoty, přijde mi důstojnější ignoranci (ne vyloženou zlomyslnost, to je jiná) oplatit ignorancí.

Prach jsi & v prach se obrátíš, cizí ignoruješ & budeš ignorován.

Tohle všechno bych oněm dvěma matkám řekl, kdybych v tom okamžiku neuháněl velikou rychlostí ze stínu zlověstné hradby černých sosen & tak to musím napsat aspoň sen.

+1: O něco později, když začínalo pršet & já pádil koridorem jemného štěrku a shnilého listí, jsem vpředu uviděl blikající světlo. Někdo seděl na závoře a vypadalo to, že v ruce drží něco, co oranžově probleskuje. V mysli se mi vybavil obraz unaveného cyklisty, který odpočívá na závoře, zatímco si pohrává se zadní světlem. Jel jsem blíž maximální možnou rychlostí, světlo blikalo dál & najednou přestalo. Ukázalo se, že to je dívka, která dělá autoportréty se stativem & samospouští. Omluvil jsem se, že jsem ji zkazil záběr & pokračoval jsem v letu černající krajinou, kterou otřásal vichr a déšť.