Na suchu 2

Nevím jak vy, ale nemám o čem psát. V mém životě se neděje vůbec nic, kromě obvyklé rutiny kola, návykového VCMI, █████ a uctívání krutého boha Baala, který se vtělil do rok a osm měsíců starého dítěte a čeká na den, kdy nabude plné síly a probudí se, aby proměnil naši planetu v ruiny a popel, však víte, normálka.

Kromě toho se neděje vůbec nic, co by stálo za byť jediné slovo. Čas jen plyne a všichni se řítíme do náručí společné smrti. Kdybych strávil posledních dejme tomu šest měsíců v hibernaci a probudil se z ní dnes, nic moc by se nezměnilo. Život by nebyl nijak jiný. V plánech tak nějak počítám s tím, že za nemnoho let bude po mě & pak se nebude třeba starat – propít všechny prachy & oběsit se. Proč ne? Je to jenom zkratka.

I když nejsem velký fanda konceptu smrtelnosti, není to zas tak zlé v porovnání s alternativami, že zmizíme o něco později, možná dokonce v posledním okamžiku vesmíru, kdy naše vědomí budou přežívat v okolí posledních černých děr a třást se před neúprosně postupující entropií. Pak je jasné, že konec znamená definitivní konec všeho a nemůžeme se již opíjet lží, že něco hodnotného přijde po nás, že můžeme vybudovat lepší svět pro budoucí generace nebo že budeme žít v našich dětech. Poslední černá díra se vypařila, teplota v celém kosmu dosáhla rovnováhy, neexistuje žádná použitelná energie, vesmír je neobyvatelný, tohle je definitní konec. Proto mě tak fascinuje vesmír – je obrovský, bezcitný a od samého počátku odsouzení k zániku

Na druhou stranu loni měly premiéru dvě série Taskmastera, které jsem ještě neviděl, a v březnu začne další. Na pár hodin je svět zase v pořádku, když si tedy odmyslím Baala, který se probouzí v těle malého chlapce, ale co…