k47.cz
výběr kolo foto makro povídky kultura
koronavirus TECH ▞▞ | twitter RSS
««« »»»

Můj boj

21. 9. 2019 — k47

Pře­čtěte si tenhle článek o vsi, kde žije žena úspěšně ža­lu­jící Babiše. Pro Praž­skou Elitu™, jako jste vy, moji milí čte­náři, je to něco stěží uvě­ři­tel­ného. Ta pa­ra­noia. Ta ne­dů­věra. Ten všu­dypří­tomný strach z li­bo­vůle vyšší moci. Z od­stavců to skoro vypadá, jako kdyby se určitá udá­lost v roce '89 nikdy ne­stala.

To teď není ale dů­le­žité, mě zajímá někdo jiný—ve­d­lejší hrdina ne­za­pa­da­jící mezi neu­ro­tické po­kusné myši, příliš vy­stra­šené vy­str­čit hlavu nad pa­ra­pet, aby si na mě vrch­nost ne­za­dupla. A ne­za­jímá mě on, ale jeho ver­bální manévr:

[…] to po­slou­chá a kroutí hlavou […], po­va­žuje to všechno za zby­tečné tla­chání. On, který vy­rostl v un­der­groundu, za­sněně vzpo­míná na kapelu […], na to, jak byli všichni stí­haní a jak „bol­še­vici změ­nili dráhu mého života a to jim nikdy ne­za­po­menu, hajz­lům“. „Ale Babiš, to je mi jedno, do toho se ne­pletu a ta paní, co ho po­ra­zila u soudu, je mi jedno. Jediné strašné zlo jsou bol­še­vici,“ říká.

Jediné strašné zlo jsou bol­še­vici. Tato věta je prav­divá jen z 80%, dů­le­žité slovo mimo doménu pravdy je „jediné“. Jde o ty­pický manévr, který vy­zdvi­huje vlastní zku­še­nosti a pro­žitky jako jediné sku­tečné nebo jediné mající hod­notu. Bol­še­vici byli oprav­dové zlo, pro­tože proti nim bo­jo­val. Tyhle nové věci nejsou zlo, pro­tože proti nim ne­vy­ví­jím žádnou re­be­lant­skou ak­ti­vitu. Možná nejsou tak strašní ve svém ab­so­lut­ním po­u­žití moci mo­bi­li­zo­vané jen pro za­cho­vání vlast­ního režimu, ale to ne­zna­mená, že apri­ori ne­mů­žou před­sta­vo­vat pro­blém.

Taková linie uva­žo­vání při­po­míná ré­to­rický faul o hla­do­vě­jí­cích dětech v Africe. Pro­bíhá to takhle: Osoba A pro­hlásí, že X je špatné, ale osoba B ji hned odpálí, že hla­do­vě­jící děti v Africe to mají horší a proto X ne­před­sta­vuje pro­blém a neměl by se řešit. Jako kdy­bychom museli řešit ty nej­zá­važ­nější pro­blémy a teprve až budou vy­ře­šeny, se pustit do méně zá­važ­ných ne­švarů.

Jo, ani ná­hod­nou. Jde jen o další pří­klad sub­jek­ti­vity, kterou vy­dá­váme za uni­ver­zální ob­jek­tivní pravdu.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz