Mrtvý

Dneska nic, dneska jsem mrtvý.

Potom, co jsem se vrátil z prů­vodu Pride, kdy buď pršelo, pršelo hodně nebo pršelo ještě víc, mi nebylo do zpěvu. Šlo o ten stav ka­ta­to­nické únavy, kdy cítíte, jak vám pomalu pře­stá­vají fun­go­vat svaly a ně­které ne­po­třebné orgány, tělo zcela pře­pnuté do ex­trém­ního módu se­bezá­chovy, kdy je krev při­dě­lo­vána jen plicím a ba­zál­ním funk­cím mozku, kdy sice můžete chodit, ale roz­hodně ne­chcete dělat víc pohybu, než je ne­zbytně nutné. Znáte to? Tak přesně takhle jsem se cítil. Nic moc.

Přitom jsem na Pride letos vůbec ne­mu­sel dojít. De­taily si nechám pro sebe, řeknu jenom, že jíst celý před­chozí den pálivé pa­pričky nebylo stra­te­gicky nej­lepší roz­hod­nutí…