k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Promarněte víc času na internetu!

16. 9. 2019 — k47 (♪)

S. někdy (ne)dávno na svém link-blogu post­nul článek Con­sume less, create more o tom, že bychom neměli být bez­myš­len­ko­vité zombie sklo­něné nad chyt­rými te­le­fony ne­u­stále krmící hla­dové mozky pří­va­lem lehko stra­vi­telné ná­vy­kové zábavy a místo toho bychom měli začít něco pro­du­ko­vat. Kon­zu­mo­vat méně, tvořit víc. S tím není těžké sou­hla­sit, něco tvořit je ne­smírně na­pl­ňu­jící čin­nost. (Iro­nicky článek sa­motný zapadá do ka­te­go­rie lehké kon­zu­mace proti které sám brojí. To teď přejdu.) Autor ale velice rychle přejde do ex­trému a začne oro­do­vat, že ja­ká­koli kon­zu­mace, ja­ké­koli čtení, ja­ké­koli ak­ti­vita, která nevede ke hma­ta­tel­nému vý­sledku, je bez­vý­znamná a my, ak­tivní & pro­duk­tivní je­dinci vy­ční­va­jící nad zombie prázd­nýma očima čučící do te­le­fonů, bychom se ji měli vy­vy­ro­vat jako čert kříže.

S tím zá­vě­rem ne­sou­hla­sím, pro­tože za to, jaký dnes jsem, může z velké části ne­činné brouz­dání in­ter­ne­tem & bez­hlavá kon­zu­mace. Proto jsem ob­je­vil pro­gra­mo­vací jazyk Scala, proto jsem začal s fo­ce­ním, tak jsem našel svou po­li­tic­kou pozici, to na­star­to­valo nej­lepší roky téhle mi­zerné exis­tence, kdy jsem si při­pa­dal, že někam patřím. Tohle všechno začalo jako kon­zu­mace proudu in­ter­ne­to­vých ne­smyslů, kte­rými jsem jenom chtěl za­plác­nout hodinu nebo dvě, ale v korytě se občas ob­je­vily kle­noty, Za­háč­ko­valy mě jako chy­ce­nou rybu a pak po­stupně vedly k něčemu vět­šímu, něčemu, co mělo smysl.

Někdy po­tře­bu­jeme zblou­dilý impulz, aby na­star­to­val motor mozko­vých po­chodů. Dneska jsem si při­pa­dal extra mi­zerně, na­la­dil mozek na mrtvý kanál a se skel­nýma očima sjíž­děl videa od Wen­do­veru. Když mi na pe­ri­fe­rii smyslů do­lé­halo video o životě v ja­der­ných po­nor­kách, na mysl se mi vrá­tila idea po­vídky, nad kterou jsem kdysi dumal, ale ne­na­šel za­jí­mavý úhel a proto ji poslal k ledu. Začal jsem o ní zas pře­mýš­let a všechny ty fak­to­idy, jinak zcela zby­tečné, při­ná­šely nový pohled na roz­pra­co­vaný ma­te­riál. Tak třeba jídlo: Po­sádky ame­ric­kých po­no­rek jsou pod vodou ob­vykle 77 dnů a čer­stvé jídlo ne­vy­drží věčně. Čím víc se blíží konec mise, tím je jídlo horší. Jak by asi vy­pa­dalo na­sa­zení tr­va­jící jeden rok? Jiné video o lidské hi­ber­naci pro me­zihvězdné lety po­skytlo další ma­te­riál & další in­spi­raci. Vý­sled­kem toho ne­pro­duk­tiv­ního mrhání časem na­ko­nec může být po­vídka (pro­vi­zorní název Kra­bice), možná, možná ne. Musím pře­stat kon­zu­mo­vat & začít pro­du­ko­vat.

Sou­hla­sím s tím, že omezit prázdné ak­ti­vity, po kte­rých se ne­sná­šíte & při­pa­dáte si, že jste ztra­tili kus života, je asi dobré. Všichni máme ur­či­tou hi­e­rar­chii, kdy cítíme, že X má větší přínos než Y a podle toho bychom se měli řídit, ale nikdy pro­boha ne­za­chá­zejte do kraj­nosti. Tam číhá jen zlo.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz