k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

DIY makro objektiv s autofokusem za pár korun

23. 5. 2019 — k47 (♪)

Na in­ter­netu jsem před ně­ja­kou dobou viděl video chla­píka, který si udělal vlastní ši­ro­ko­úhlý ob­jek­tiv. Tedy abych byl přesný, ne­po­sta­vil si ob­jek­tiv z nuly, jen použil čočky z ja­ké­hosi pro­jek­toru, vy­ro­bil pro ně plas­tový do­me­ček, ten na­sa­dil na již exis­tu­jící ob­jek­tiv své kamery a na­jed­nou měl značně širší zorný úhel.

Něco ta­ko­vého by se mi hodilo. Baví mě fotit z otravnéosobní pro­stor na­pa­da­jící blíz­kosti & sou­časný ghetto jakoby 16mm ob­jek­tiv stačí jen tak tak (jde o crop, ale po­u­ží­vám ho full-frame).

Vy­zbro­jen se­be­vě­do­mím ne­zna­lých, kteří nevědí do čeho jdou & proto jim nic ne­při­padá ne­možné, jsem začal ro­ze­bí­rat starý šunt-ob­jek­tiv ve snaze z něj vy­hra­bat čočky. Koupil jsem ho před lety za pár stovek – Be­roflex 135mm f/2.8, na­prostý šrot, na f/2.8 zcela ne­po­u­ži­telný, na f/4.0 jen z větší části ne­po­u­ži­telný, více chro­ma­tické abe­race než uži­teč­ných pixelů. Neměl jsem pro něj žádné vy­u­žití a jeho další pro­dej­nost se blí­žila nule.

hi-tech metoda uchy­cení

Přesto jsem věřil, že ho even­tu­álně, když by došlo na nej­horší, můžu zase vše složit do­hro­mady. Lepší mít jeden funkční i když špatný ob­jek­tiv, než žádný. Proto jsem ho ro­ze­bí­ral velice opa­trně, snažil se za­pa­ma­to­vat, jak co patří do­hro­mady, scho­vá­val šroubky. Každý ob­jek­tiv je něco jako pro­sto­rové puzzle, jedna vrstva ta­jem­ství je jiš­těná šrouby před­cho­zího kroku. Ale pak jsem za něco zabral a vy­sy­pala se na mě hro­mada mi­ni­a­tur­ních ku­li­ček z lo­žiska. Ok, tohle se pořád ještě dá složit. O něco poz­ději s ro­zu­mem v kon­cích, jsem se pak snažil uvol­nit přední čočku šrou­bo­vá­kem a v tom se ozvalo prask­nutí. Tak tohle už sklá­dat nebudu, po­mys­lel jsem si a zašel pro pilku na železo.

Ve sta­řič­kém Be­roflexu na­ko­nec byly čtyři čočky – tři spojky a jedna mírně nakřápnutá roz­ptylka.

Roz­ptylka po před­sa­zení před ob­jek­tiv sku­tečně zvětší zorné pole, ale také posune bod za­ostření do­předu. Posune ho tak daleko, že nic není za­ostřené. To dává smysl, je to jako když někdo trpí krát­ko­zra­kostí – jeho oko se dokáže za­ost­řit jen do určité vzdá­le­nosti a od ní dál je vše roz­ma­zané. Proto do­stane brýle s roz­ptyl­kou, která posune tohle místo za­ostření vpřed a on může za­ost­řit na ne­ko­nečno.

Spojka dělá pravý opak – po­souvá bod za­ostření blíž. Vzal jsem jednu se spojek, vrazil ji před ob­jek­tiv a zkou­šel, co to udělá. Hm, makro. Zmen­šila mi­ni­mální vzdá­le­nost za­ostření a na­jed­nou z levné pa­de­sátky, která má toto mi­ni­mum někde kolem půl metru, se stal makro ob­jek­tiv s au­to­fo­ku­sem. Nejsou po­třeba žádné makro trubky, má plnou in­te­graci, clona se ukáže v exifu a hlavně: au­to­fo­kus.

nefotí to úplně zle, ku­ličky z lo­ži­sek mají průměr asi jeden mi­li­metr

I když s tím au­to­ma­tic­kým ostře­ním to není tak slavné. Po­u­žitá pa­de­sátka má divný motor, který skáče po malých krůč­cích a pro­tože je hloubka os­t­rosti zcela mi­ni­mální (jak je u makro snímků běžné), často ji jeden krok úplně pře­skočí a má pro­blém se trefit přesně na vr­cho­lek zrnka pylu. Taková je aspoň moje teorie.

Jedna čočka měla téměř per­fektní roz­měry, že ji bylo téměř možné za­cvak­nout do předku ob­jek­tivu tak, aby tam pevně držela. Skoro. Smir­ko­vým pa­pí­rem sta­čilo ode­brat pár de­se­tin mi­li­me­tru ma­te­ri­álu po obvodu a teď tam krásně za­padne (viz první fotka). Sa­mo­zřejmě ji radši ještě za­jis­tím duct tapou, pro­tože proč ne. Ta drží po­hro­madě velkou část mého světa.

Ale pořád – takhle si můžete udělat makro ob­jek­tiv za obnos, který se li­mitně blíží nule. Když nemáte po ruce jiný kus na ro­ze­brání, vy­sta­číte se s lupou nebo čočky z brýlí. Ty by také mohly fun­go­vat.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz