DIY makro objektiv s autofokusem za pár korun

Na internetu jsem před nějakou dobou viděl video chlapíka, který si udělal vlastní širokoúhlý objektiv. Tedy abych byl přesný, nepostavil si objektiv z nuly, jen použil čočky z jakéhosi projektoru, vyrobil pro ně plastový domeček, ten nasadil na již existující objektiv své kamery a najednou měl značně širší zorný úhel.

Něco takového by se mi hodilo. Baví mě fotit z otravné a osobní prostor napadající blízkosti & současný ghetto jakoby 16mm objektiv stačí jen tak tak (jde o crop, ale používám ho full-frame).

Vyzbrojen sebevědomím neznalých, kteří nevědí do čeho jdou & proto jim nic nepřipadá nemožné, jsem začal rozebírat starý šunt-objektiv ve snaze z něj vyhrabat čočky. Koupil jsem ho před lety za pár stovek – Beroflex 135mm f/2.8, naprostý šrot, na f/2.8 zcela nepoužitelný, na f/4.0 jen z větší části nepoužitelný, více chromatické aberace než užitečných pixelů. Neměl jsem pro něj žádné využití a jeho další prodejnost se blížila nule.

Přesto jsem věřil, že ho eventuálně, když by došlo na nejhorší, můžu zase vše složit dohromady. Lepší mít jeden funkční i když špatný objektiv, než žádný. Proto jsem ho rozebíral velice opatrně, snažil se zapamatovat, jak co patří dohromady, schovával šroubky. Každý objektiv je něco jako prostorové puzzle, jedna vrstva tajemství je jištěná šrouby předchozího kroku. Ale pak jsem za něco zabral a vysypala se na mě hromada miniaturních kuliček z ložiska. Ok, tohle se pořád ještě dá složit. O něco později s rozumem v koncích, jsem se pak snažil uvolnit přední čočku šroubovákem a v tom se ozvalo prasknutí. Tak tohle už skládat nebudu, pomyslel jsem si a zašel pro pilku na železo.

Ve stařičkém Beroflexu nakonec byly čtyři čočky – tři spojky a jedna mírně nakřápnutá rozptylka.

Rozptylka po předsazení před objektiv skutečně zvětší zorné pole, ale také posune bod zaostření dopředu. Posune ho tak daleko, že nic není zaostřené. To dává smysl, je to jako když někdo trpí krátkozrakostí – jeho oko se dokáže zaostřit jen do určité vzdálenosti a od ní dál je vše rozmazané. Proto dostane brýle s rozptylkou, která posune tohle místo zaostření vpřed a on může zaostřit na nekonečno.

Spojka dělá pravý opak – posouvá bod zaostření blíž. Vzal jsem jednu se spojek, vrazil ji před objektiv a zkoušel, co to udělá. Hm, makro. Zmenšila minimální vzdálenost zaostření a najednou z levné padesátky, která má toto minimum někde kolem půl metru, se stal makro objektiv s autofokusem. Nejsou potřeba žádné makro trubky, má plnou integraci, clona se ukáže v exifu a hlavně: autofokus.

I když s tím automatickým ostřením to není tak slavné. Použitá padesátka má divný motor, který skáče po malých krůčcích a protože je hloubka ostrosti zcela minimální (jak je u makro snímků běžné), často ji jeden krok úplně přeskočí a má problém se trefit přesně na vrcholek zrnka pylu. Taková je aspoň moje teorie.

Jedna čočka měla téměř perfektní rozměry, že ji bylo téměř možné zacvaknout do předku objektivu tak, aby tam pevně držela. Skoro. Smirkovým papírem stačilo odebrat pár desetin milimetru materiálu po obvodu a teď tam krásně zapadne (viz první fotka). Samozřejmě ji radši ještě zajistím duct tapou, protože proč ne. Ta drží pohromadě velkou část mého světa.

Ale pořád – takhle si můžete udělat makro objektiv za obnos, který se limitně blíží nule. Když nemáte po ruce jiný kus na rozebrání, vystačíte se s lupou nebo čočky z brýlí. Ty by také mohly fungovat.