k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Ložiska se musí točit

14. 3. 2019 — k47 (♪)

Na kole se na­chází jen ně­ko­lik málo ob­lastí na kte­rých záleží – lo­žiska a ta se musí per­fektně točit – osy šlapek a osy kol. Vše ostatní je jen struk­tu­rální balast, který tyto lo­žiska drží na místě. Rám může být oba­lený blátem, so­peč­ným po­pe­lem, mechem nebo za­schlou krví ne­mluvňat, ale když jsou lo­žiska v mo­bil­ním stavu, kolo jezdí.

Ne­dávno mi v kole něco začalo cvakat. Frek­vence cva­kání byla svá­zaná s frek­vencí šla­pání, takže šlo o něco ve středu nebo ve šlap­kách. Minule to byly šlapky. Není pro­blém, hodím kolo na ří­dítka, vy­hrabu klíč 15 a 5 mi­li­me­t­rový inbus, utáhnu & za chvíli je hotovo.

Jako první krok bylo třeba omlá­tit krustu bahna a jeh­ličí (počasí v po­slední době nebylo zrovna pří­z­nivé), když jsem pak roz­to­čil pedály, ozvalo se ryt­mické chrou­pání a začalo být nad slunce jasné, že pro­blém je v lo­žis­cích. Po vy­šrou­bo­vání misek jsem se za­po­slou­chal do jejich zvuku. Levé jelo hladce a měkce jako nahé dítě po skluzavce na­ma­zané máslem, pravé vy­dá­valo suchý zvuk jako sípání ast­ma­tic­kého ohaře. Pro­blém musel být právě v něm.

Mám druhý pár misek v záloze. Plánem je pro­vo­zo­vat jeden horší pár na podzim/zimu, kdy je mokro a jízda se spíš podobá pla­vání v bahně, a nic se ne­stane, když se rez pro­žere skrz, a jeden v ex­ce­lent­ním stavu pro letní stovky ki­lo­me­trů.

In­ter­net mě naučil jak ro­ze­brat misku s lo­žisky – stačí šrou­bo­vá­kem zved­nout černou krytku (pozor praská) a pak černé těs­nění. První pohled ukázal ne­ve­selý stav. V lo­žisku bylo jen mi­ni­mum va­ze­líny a ně­které po­vrchy jevily známky rzi. Do­stala se tam voda a vy­mlela vše­chen lubri­kant.

Mám zálohu, nic nemůžu po­ka­zit, co kdy­bych to zkusil opra­vit – vy­čis­tit lo­žiska, na­pě­cho­vat va­ze­lí­nou a pak se uvidí. Po dů­klad­ném vy­drh­nutí v lázni od­maš­ťo­vače lo­žisko vy­pa­dalo čistě, ale bylo za­drhlé. Pro­pláchl jsem ho pod ko­hout­kem a pak vy­su­šil (to shodou náhod bylo poprvé, co jsem za po­sled­ních asi pět let použil fén). Pak jsem do lo­žiska na­lo­žil va­ze­línu a hele: točí se hladce. Ne s tou sa­me­to­vou měk­kostí jako nové, ale lépe, než před­tím. Je mi jasné, že jde jen stěží o ide­ální postup, ale jak říkal Johny Truant v House of Leaves: „It may be the wrong de­ci­sion, but fuck it, it's mine.“ A hlavně to bylo skoro za­darmo, když ne­po­čí­tám čas a pli­va­nec od­maš­ťo­vače, který bude recyklo­ván a použit opa­ko­vaně.

A pointa celé téhle tirády? DIY je život & vy­tvá­řet vlast­níma rukama něco hma­ta­tel­ného (co zá­ro­veň netrpí od­ci­ze­ním) je fan­tas­tický pocit i když jde o ma­lič­kosti & tri­vi­a­lity.

Ne­dávno se mi zdál zvláštní sen. Zažil jsem v něm zje­vení a uvě­do­mil si, že si už nikdy nemůžu koupit nové ob­le­čení, které nikdo dřív ne­no­sil, pro­tože před­sta­vuje příliš velkou eko­lo­gic­kou zátěž. Jediné tričko po­tře­buje 2700 litrů vody a to nemůžu mít na svě­domí.

Nevím jestli tak chci žít, ale ome­zo­vat spo­třebu a opra­vo­vat roz­bité je krok směrem do snu.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz