To je moje krev a já ji chci zpátky

Musím se vám s něčím svěřit: Nesnáším komáry. S ostatními živočichy, kteří vletí do Cely nemám problém. Nechám je tam spokojeně bloudit a hladovět den nebo dva, pak je chytím a vyhodím ven bez likvidace. Ale komáři jsou svině, už jen to jejich bzučení. Není nic horšího, než zaslechnout vysoký tón komářích křídel těsně před okamžikem, kdy byste jinak usnuli. S tím je konec, když víte, že aspoň jeden komár žije na stejné polokouli jako vy. Nemůžete zamhouřit oči dokud ona krvežíznivá diptera nebude na kaši.

Když se mi rukou podařilo plácnout jednoho komára & zároveň ho úplně nerozmašírovat, došlo mi, že jsem žádného (nebo spíš žádnou, jen samice sají krev) nepodrobil pohledu makro-objektivu. Tady ji máte v celé své kráse: Šest nohou, dvě křídla, dvě složené oči a jeden masivní bodák – naprosto nechutné.

To ale není všechno. Našel jsem ještě jedno tělo, patřilo mrtvému komárovi, který mě ve spánku pobodal, tím mě v nejhlubší noci probudil, jen aby se mu vzápětí dostalo spravedlnosti – byl obdařen dávkou milosrdného biolitu. Na následující makro-daguerrotypii je vyobrazeno jeho tělo. Za pozornost nestojí fakt, že mu chybí nohy nebo jedno křídlo, ale především červená barva komářího břicha. To je moje krev. On mi ji ukradl a já ji chci zpátky.