k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Kilometry

2. 7. 2019 — k47 (♪)

Dnes bylo v plánu najít, chytit & vy­fo­tit golema, pro­tože na jednom místě v ne­ko­neč­ných lesích, které obe­pí­nají Celu jako cha­padla ne­smír­ného kra­kena, stojí socha hli­ně­ného muže. Nebo aspoň myslím, že tam někde měl být. Spat­řil jsem ho ve snu (nebo možná v re­klamě, člověk dneska těžko pozná rozdíl), jak ne­hybně stojí s pa­li­sádou hrubých kmenů za zády. Bo­hu­žel, jak svědčí okolní od­stavce, ne­po­da­řilo se mi ho vy­sto­po­vat.

I když, po­pravdě, nešlo o pri­mární cíl. Hlav­ním plánem bylo jen jet na kole (lov hli­ně­ného muže před­sta­vo­val bo­kovku po cestě) a to se po­da­řilo splnit na sto dvacet pro­cent. Celkem 48 ki­lo­me­trů, le­tošní ma­xi­mum, klouzání na pře­vážně hlad­kém as­faltu mezi ma­lič­kými ves­nič­kami uto­pe­nými za lemem konce světa, ve zrád­ném roce léta páně 2019. Deset ki­lo­me­trů jsem se valil zá­vě­jemi řepky s větrem v zádech, skrz used­losti, kde se deset let už nic ne­stalo a na návsích po­stá­valy stejné ženy ve stej­ných po­zi­cích jako před deseti lety. Dost možná se bavili o stej­ných věcech a pomalu se do­bí­rali ro­zuz­lení, při­pra­veni na přelom de­se­ti­letí. Bráz­dil jsem šílené spi­rály starého hr­bo­la­tého as­faltu, který byl po­lo­žený na konci mi­nu­lého sto­letí, drncal ba­ri­ká­dami ko­či­čích hlav, míjel budky au­to­bu­so­vých za­stá­vek, teď již zre­zi­vě­lých, ale na lis­tech od­lu­pu­jící se barvy stále držely cáry letáků lá­ka­jící na kon­certy kapel dávno za­nik­lých. Každá cesta v těchto kra­jích je cestou jak pro­storu, tak v čase. Skoro pa­de­sát ki­lo­me­trů je pět­a­dva­cet let do mi­nu­losti a pak pět­a­dva­cet let zpět. Uchá­ze­jící výkon na to, že jsem s sebou měl jen lahev vody a jedno ma­ličké balení su­še­nek.

Když jsem se pak vrátil do Cely, ne­při­pa­dal jsem si ani una­vený, jen straš­livě hla­dový a svaly v ka­ta­to­nic­kém šoku, cel­kově vy­pnutý, tělo v úspor­ném režimu, světla mozkovny jen mi­ho­tavě bli­kala, čekalo, co se bude dít dál. Nedělo se nic. Ve stavu cel­ko­vého tor­poru jsem ležel v po­steli a také ne­jistě čekal, co se se mnou stane.

Even­tu­álně bych chtěl ještě letos dát sto ki­lo­me­trů v jednom dni, ide­álně jedné ne­pře­ru­šo­vané jízdě (nejsem moc na okou­nění + není nic hor­šího, než se roz­se­dět & pak si zase muset sed­nout do sedla s vi­di­nou další pa­de­sátky). Bude po­třeba víc vody a hlavně víc jídla. Říká se, že na dlou­hých rych­lých tůrách by člověk měl něco sníst každou hodinu, aby do­pl­nil palivo. A taky něco udělat s plí­ži­vou str­nu­lostí. Vždy po pár de­sít­kách ki­lo­me­trů mě začnou brnět prsty na nohách a na rukách, první před­zvěstí je, když ztra­tím cit v uka­zo­váč­cích. Jde o po­dobný pocit, jako když si pře­le­žíte ruku, ráno s ní ne­mů­žete vůbec po­hnout a jen pomalu nad ní zase zís­ká­váte kon­t­rolu. Také bi­o­lo­gický pod­vo­zek si odnese ur­či­tou dávku zmrt­vění (jestli víte, o čem mluvím).

Myslím ale, že to nebude ne­možné. Stačí jen plá­no­vat, vy­hra­dit 5 hodin času a udr­žo­vat kon­zer­va­tivní tempo. Konec konců bylo by to jen víc toho samého a víc času na kole je vždy lepší.


+1: Tohle.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz