Kilometry

Dnes bylo v plánu najít, chytit & vyfotit golema, protože na jednom místě v nekonečných lesích, které obepínají Celu jako chapadla nesmírného krakena, stojí socha hliněného muže. Nebo aspoň myslím, že tam někde měl být. Spatřil jsem ho ve snu (nebo možná v reklamě, člověk dneska těžko pozná rozdíl), jak nehybně stojí s palisádou hrubých kmenů za zády. Bohužel, jak svědčí okolní odstavce, nepodařilo se mi ho vystopovat.

I když, popravdě, nešlo o primární cíl. Hlavním plánem bylo jen jet na kole (lov hliněného muže představoval bokovku po cestě) a to se podařilo splnit na sto dvacet procent. Celkem 48 kilometrů, letošní maximum, klouzání na převážně hladkém asfaltu mezi maličkými vesničkami utopenými za lemem konce světa, ve zrádném roce léta páně 2019. Deset kilometrů jsem se valil závějemi řepky s větrem v zádech, skrz usedlosti, kde se deset let už nic nestalo a na návsích postávaly stejné ženy ve stejných pozicích jako před deseti lety. Dost možná se bavili o stejných věcech a pomalu se dobírali rozuzlení, připraveni na přelom desetiletí. Brázdil jsem šílené spirály starého hrbolatého asfaltu položeného na konci minulého století, drncal barikádami kočičích hlav, míjel budky autobusových zastávek, teď již zrezivělých, ale na listech odlupující se barvy stále držely cáry letáků lákající na koncerty kapel dávno zaniklých. Každá cesta v těchto krajích je cestou jak v prostoru, tak v čase. Skoro padesát kilometrů je pětadvacet let do minulosti a pak pětadvacet let zpět. Ucházející výkon na to, že jsem s sebou měl jen lahev vody a jedno maličké balení sušenek.

Když jsem se pak vrátil do Cely, nepřipadal jsem si ani unavený, jen strašlivě hladový, svaly v katatonickém šoku, vypnutý, tělo v úsporném režimu, světla mozkovny jen mihotavě blikala, čekalo, co se bude dít dál. Nedělo se nic. Ve stavu celkového torporu jsem ležel v posteli a také nejistě čekal, co se se mnou stane.

Eventuálně bych chtěl ještě letos dát sto kilometrů v jednom dni, ideálně jedné nepřerušované jízdě (nejsem moc na okounění + není nic horšího, než se rozsedět & pak si zase muset sednout do sedla s vidinou další padesátky). Bude potřeba víc vody a hlavně víc jídla. Říká se, že na dlouhých rychlých tůrách by člověk měl něco sníst každou hodinu, aby doplnil palivo. A taky něco udělat s plíživou strnulostí. Vždy po pár desítkách kilometrů mě začnou brnět prsty na nohách a na rukách, první předzvěstí je, když ztratím cit v ukazováčcích. Jde o podobný pocit, jako když si přeležíte ruku, ráno s ní nemůžete vůbec pohnout a jen pomalu nad ní zase získáváte kontrolu. Také biologický podvozek si odnese určitou dávku zmrtvění (jestli víte, o čem mluvím).

Myslím ale, že to nebude nemožné. Stačí jen plánovat, vyhradit 5 hodin času a udržovat konzervativní tempo. Konec konců bylo by to jen víc toho samého a víc času na kole je vždy lepší.

+1: Tohle.