k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Inspirace ve snech

5. 3. 2019 — k47 (♪)

Na snech se mi líbí hlavně jedna věc: Buď jde o hro­zivé ne­smysly nebo o kom­plexní kusy pří­běhů přímo při­pra­ve­ných pro se­psání do formy po­vídky. Burrou­ghs říkal, že ve snech se mu vy­je­vily celé ka­pi­toly ro­ze­psa­ných knih a něco na tom bude.

Do první ka­te­go­rie spa­dají věci jako třeba obrazy prázd­noty rozpí­na­jí­cího se mrt­vého kosmu nebo sen, ve kterém jsem měl zvláštní ch­lo­peň tuhé kůže na hlavě a ne­u­stále jsem za­sta­vo­val lidi a říkal jim: „Po­dí­vej na tuhle divnou ch­lo­peň kůže.“ Nebo jiný noční obraz toho, jak jsem v Pze potkal průvod lidí, kteří měli v hrud­níku trych­týř kůže a kostí, který vedl přímo do dutin jejich těla, možná do plic nebo možná do ža­ludku. Z těchto hrůz se pro­bou­zím zma­tený & po­bou­řený. Proč se mi sakra zdají ta­ko­véto od­por­nosti?

Do druhé ka­te­go­rie spadá ne­dávný sen o tom, jak jsem bydlel v ja­kémsi ja­pon­ském hotelu/uby­tovně/by­tov­kách. Líbilo se mi tam a měl jsem rád ně­které místní, po­ten­ci­álně s ro­man­tic­kým úmys­lem, ale musel jsem se z ur­či­tých důvodů, nej­spíš fi­nanč­ních, od­stě­ho­vat a pře­su­nout se k ██████████, se kte­rými jsem ne­vy­chá­zel. Nejsem si příliš jistý, de­taily této části jsou kalné. Jako po­slední věc, kterou jsem měl udělat před od­cho­dem, bylo odnést stůl do jiné budovy. Když jsem pro­chá­zel kolem dveří starého pokoje/bytu, teď prázd­ného a če­ka­jí­cího na nové oby­va­tele, mě pře­padl straš­livý smutek. Ne­chtěl jsem odejít a opus­tit všechny přá­tele, ale nebylo zbytí. Zaťal jsem zuby a šel odnést ten stůl. Venku jsem od­chytl za­měst­nance hotelu ve vo­zi­dle, které při­po­mí­nalo gol­fový vozík. Ne­ro­zu­měl jsem mu, pro­tože mluvil ja­pon­sky, ale na stole byla na­le­pená značka 🐾, která ozna­čo­vala do jaké budovy stůl patřil. Cestou jsem se roz­hodl, že se zkusím uchá­zet o práci v hotelu, abych mohl zůstat. Střih a na­jed­nou pra­cuji ofi­ci­álně jako os­t­raha spolu s ři­di­čem, který mě odvezl, při­mlu­vil se za mě a spřá­te­lili jsme se. Ve sku­teč­nosti vět­šinu času sháním různé věci pro velice ex­cen­t­rické ná­jem­níky (jeden po­ža­da­vek: nej­těžší moucha).

Tohle je kostra pro určitý příběh. Máme hrdinu, jeho dob­ro­sr­deč­ného ka­ma­ráda, ro­man­tické pozadí, hotel plný ex­cen­t­riků pro po­ba­vení. Můžeme na tom něco vy­bu­do­vat.

Sen pak po­cho­pi­telně končil pře­střel­kou ve vá­leč­ném pa­mát­níku, který byl vy­sta­ven do kol­mých útesů po obou stra­nách řeky, pro­tože proč ne. Nebyla by to po­řádná noc, kdy bych se nebál o život.

Napíšu z toho něco? Roz­hodně ne. Bylo by po­třeba kon­cept roz­vi­nout a navíc mě nebaví ko­me­die s ro­man­tic­kým pod­tex­tem. V po­sled­ních dnech pře­mýš­lím jen o po­vídce, která by se dala shr­nout slovy lidé jsou jen maso.

Jinak ten ex­pe­ri­ment, kdy jsem se snažil ovliv­nit, o čem se mi bude zdát, skon­čil ne­ú­spě­chem. Ně­ko­li­krát se mi sice po­da­řilo na­la­dit mozek na správ­nou frek­venci, ale byla to spíš náhoda. Čas­těji se stá­valo, že se mi zdálo o tom, o čem jsem pře­mýš­lel nebo se in­ten­zivně vě­no­val přes den, vět­ši­nou s ně­ja­kým ne­pří­jem­ným zvra­tem (na­pří­klad sny o focení, kdy za­po­menu foťák, nebo nemůžu stisk­nout spoušť). Ne­za­žil jsem žádné další lu­cidní sny.

Teď musím jít spát a doufat, že mi v zá­kru­tech mozku vy­bublá příběh, který bych chtěl napsat. Dobrou.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz