k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Shin Godzilla

24. 8. 2019 — k47 (♪)

Od doby, co jsem viděl Con­tagion, mě lákají filmy žánru ad­mi­nis­tra­tivní akce, kde pro­blém ne­pře­koná osa­mělý hrdina ob­vykle ná­sil­nými pro­středky, ale ko­lek­tiv a in­sti­tuce za pomoci často me­zi­ná­rodní ko­o­pe­race a spo­lu­práce.

Do tohoto žánru (možná pře­kva­pivě) spadá Go­d­zilla, jak ta první z roku '54, tak mnohem více i po­slední ja­pon­ská Shin Go­d­zilla. O ní jsem do­zvě­děl od kluků z RLM, když ne­pří­liš pří­z­nivě hod­no­tili nej­no­vější ame­rický film o ato­mo­vém ješ­tě­rovi a Jay Bauman zmínil, že jako pří­pravu se po­dí­val na Shin Go­d­zillu, která byla per­fektní.

Shin před­sta­vuje Go­d­zillu ak­tu­a­li­zo­va­nou pro Ja­pon­sko po Fu­ku­šimě a ze­mětře­sení Tóhoku, které ja­derné ne­štěstí na­star­to­valo. Tě­žiště se pře­su­nulo z šoku ja­der­ného bom­bar­do­vání ke stra­chu z ne­za­sta­vi­telné povahy pří­rod­ních a ja­der­ných ka­ta­strof. Go­d­zilla vždy sym­bo­li­zo­vala něco straš­li­věj­šího a sil­něj­šího než lid­stvo, v tomto pří­padě ještěr je tsunami, ze­mětře­sení a roz­ta­vený ja­derný re­ak­tor v jednom.

Shin při­náší za­jí­mavý úhel po­hledu. Je vy­prá­věn z per­spek­tivy mnoha po­li­tic­kých špiček a vědců, kteří se snaží přijít na to, co dělat. Na jedné straně se na­chá­zejí v ne­možné si­tu­aci na níž nejsou při­pra­vení a na druhé jsou zá­ro­veň svá­zaní by­ro­kra­cií, re­gu­la­cemi, pro­cedu­rami a zákony. Ne­mů­žou oka­mžitě dělat, co je třeba a co je nutné. Místo toho se svo­lá­vají ne­ko­nečné série porad a nou­zo­vých tis­ko­vých kon­fe­rencí, jako satiru na ne­kom­pe­tentní po­li­tic­kou gar­ni­turu, která ne­do­ká­zala ade­kvátně za­re­a­go­vat na Tóhoku a Fu­ku­šimu.

Film nemá žád­ného hrdinu a ani žád­ného an­ta­go­nistu – jen mnoho je­dinců, často po­stra­da­tel­ných a za­mě­ni­tel­ných, kteří se snaží za­sta­vit ne­teč­nou sílu pří­rody. USA hraje roli ja­ké­hosi an­ta­go­nisty a film tak pro­zkou­mává sub­mi­sivní vztah Ja­pon­ska ke Spo­je­ným Státům od konce druhé svě­tové války. Ta, spolu s ozvě­nami ja­der­ného ho­lo­kaustu, hraje klí­čo­vou roli, po­li­tická opa­tr­nost a ne­o­chota re­a­go­vat bez­pro­středně jsou za­ko­ře­něné v druhé svě­tové válce. Po­vo­lat armádu by zna­me­nalo mo­bi­li­zo­vat SDF poprvé v his­to­rii, stejně tak do­vo­lit po­u­žití ja­der­ných zbraní na území Ja­pon­ska by před­sta­vo­valo ob­rov­ské se­lhání.

A za­tímco ka­ta­strofa pro­bíhá, život běží dál, roz­hod­nutí je třeba učinit, zor­ga­ni­zo­vat zá­chranné ope­race, plá­no­vat, po­li­ti­ka­ření po­kra­čuje. Ne že by lidé na špičce byli špatní, jen pře­mýšlí, co potom, jako v re­ál­ném světě – život se ne­za­staví, aby uvol­nil cestu dra­ma­tic­kému pří­běhu Osa­mě­lého Hrdiny. Filmem se ne­u­stále míhá milion postav, každá jen na oka­mžik, na ob­ra­zovce před­sta­vena jménem a pozicí, a si­tu­ace se rychle valí dál, tempo a střih filmu je rychlé někdy až zbě­silé.

Už to nebudu pro­ta­ho­vat & radši to za­kon­čím: Shin Go­d­zilla je super, je to kaiju film, drama, satira, de­kon­strukce žánru, která se v do­mov­ském Ja­pon­sku do­čkala ob­rov­ského úspě­chu.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz