k47.cz
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Můžu prosit jeden malý fototranzistor?

12. 11. 2019 — k47 (♪)

Udělal jsem to zase. Chtěl jsem pře­stat, ale nemůžu si pomoct. Mám pro­blém. Zase jsem šel na­ku­po­vat do GM electro­nic. Nemůžu se na­ba­žit té ne­o­choty pro­da­vačů a le­gen­dárně špat­ného za­chá­zení se zá­kaz­níky. Už od rána jsem se třásl ne­do­čka­vostí, jakého odporu ke kli­en­tele se dočkám dneska a peoni za kasou zas ne­zkla­mali. Proto je GM tak za­tra­ceně silná značka. Jsou tak za­tra­ceně kon­zis­tentní a zá­kaz­ník vždy ví, čeho se dočká.

Dole jsem ku­po­val tavnou pis­toli. Mladý pro­da­vač, který se po­hy­bo­val s ele­gancí kraba, který chtěl pomoci, ale pořád byl krabem, mohl chodit jen do boku a ne­vi­děl, co beze z regálů, se zeptal, jestli chci tu na malé nebo velké ty­činky. Od­po­vě­děl jsem, že je to celkem jedno a na vte­řinu začal hlou­bat o re­la­tiv­ních před­nos­tech obou va­ri­ant. On to nebral jako signál, aby popadl tu dražší a snažil se ji stře­lit, ale vzal obě, uka­zo­val je a říkal „vel-ké“ a „ma-lé“, jako když se sna­žíte do­ro­zu­mět s ci­zin­cem bez zna­losti jeho jazyka – mluvte jen po­ma­leji a víc nahlas a dou­fáte, že vám ně­ja­kým zá­zra­kem po­ro­zumí. Já mu ro­zu­měl, jen mi to bylo jedno.

Na­ko­nec mi do­vo­lil koupit artikl, aniž bych cítil silné pre­fe­rence o jeho každém atri­butu. Když jsem se pak od­hod­lá­val vy­stou­pat do patra, pro další kolo ma­so­chis­tic­kého mer­kan­ti­lismu, řekl „Vy jste mladý,“ (moje plešatá hlava kolem házela pra­sátka), „s vámi to ne­sekne, až to nahoře uvi­díte.“ Když jsem ne­re­a­go­val, dodal: „Ne­mys­lím to nijak špatně.“ Věděl jsem na­prosto přesně, jak to myslí. Nahoře sídlí hlavní atrakce celého cir­kusu, tak po­pu­lární, že se k němu musí vystát dlouhá fronta.

Nikdo tam totiž není příliš ve spěchu. Stojí jim tam třicet lidí, ně­kteří z nich ve frontě osla­vili třetí na­ro­ze­niny, ale to není důvod k ur­genci. Ani v nejmen­ším. V jednu chvíli jsem sle­do­val pro­da­vače s vý­ra­zem někoho, kdo ne­dávno jen tak-tak přežil zával kra­bi­cemi s Schott­kyho di­o­dami, jak si to štrá­duje z jedné strany ne­ko­neč­ného pultu na druhý, hrnek kafe v ruce, a žasl jsem. Ta ele­gance, ta no­blesa, ta se­be­dů­věra ve vlastní ne­po­stra­da­tel­nost pro ne­vzdě­lané peony hla­dově po­stá­va­jící na druhé, ne­pri­vi­le­go­vané, straně pultu. V jednu chvíli jsem usnul a když jsem po setmění zase přišel k sobě, stále jsem ho měl v zorném poli, pořád s hrnkem v drá­pech, pořád na cestě ke kase číslo pět. Tohle je důvod, proč chodím na­ku­po­vat právě tam.

Ide­ální způsob, jak s pro­da­vači in­ter­a­go­vat (pokud ne­chcete přijít o cirkus úplně a ob­jed­ná­vat online) je plác­nout na pult papír se se­zna­mem pro­duk­to­vých kódů a kvan­tit a nechat při­dě­le­ného per­mo­níka, aby se po­no­řil do ma­gic­kého krá­lov­ství ma­lič­kých šuplíčků s tran­zis­tory, svor­kov­ni­cemi a fo­to­re­zistory, hledal, po čem touží vaše srdce s tím, že se někdy možná vynoří s pod­no­sem plným nej­vy­tří­be­něj­ších PN pře­chodů, jaké kdy spat­řily světlo světa.

Když po­bočky GM budete brát jako vý­dejní au­to­maty, které nejsou ještě úplně au­to­ma­ti­zo­vané, začnou dávat do­ko­nalý smysl. Hlavně tam ne­choďte s vágní před­sta­vou a oče­ká­vá­ním, že vám poradí nebo po­skyt­nou ja­kou­koli jinou službu. Když nevíte na­prosto přesně, jste lůza. Když se ne­lí­bíte pro­da­vači, jste spo­dina. Když jste u špatné kasy, jste neřád. Nebo tam choďte vy­zkou­šet, jak s vámi budou jednat, jestli jako s lejnem na po­drážce nebo jako lejnem a rukávu. Pak nikdy ne­bu­dete zkla­maní.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz