k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Díra v duši

4. 4. 2019 — k47 (♪)

Co je horší než pích­nout duši kola? Muset ji rozříz­nout, abyste z ní mohli vyndat před­mět, který ji pro­ra­zil.

Byl to den jako každý jiný a trávil jsem tedy jeho část ve vysoké rych­losti v sedle kola. Štěr­ková cesta se zlo­mila, na­jed­nou jsem ne­o­t­ro­čil proti větru jako burlak jed­n­a­dva­cá­tého sto­letí a začal padat po jemné křivce v polích, která bude za pár měsíců le­mo­vaná pra­le­sem ku­ku­řice nebo slu­neč­nic.

A na­jed­nou idylka skon­čila. Něco mi začalo divoce cvakat v kole – ten zvuk, když se vám do vý­pletu kola do­stane klacek a při každé otáčce za­rachtá o rám. Za­sta­vil jsem a zá­vět­řím v osa­mě­lém ob­louku stromů se ozý­valo syčení. Bylo to jasné, píchl jsem.

Pro­to­čil jsem zadní kolo a vy­ba­flo na mě mon­strum. Z pláště trčel klacek. To by mohlo vy­svět­lo­vat vzniklou si­tu­aci.

Ná­sle­do­vala rychlá výměna duše. Mít s sebou ná­hradní duši, sadu na jejich lepení a pum­pičku je zcela zá­sadní pro každou cestu ne­hledě to to, jak je krátná, pro­tože se mi nechce chodit zpátky po vlast­ních.

Po­pravdě, nikdy se mi nechce nikam chodit, když můžu jet. Je to tak straš­livé pomalé. Lidé chodí nej­čas­těji rych­lostí kolem 5km/h, na kole jsem ±4x rych­lejší a jde o zá­ži­tek ∞x zá­bav­nější. Není žádný důvod po­u­ží­vat dolní kon­če­tiny, jak bůh za­mýš­lel.

Na záchod/k led­nici to mám 81 kroků a ně­které dny, když ne­po­čí­tám kolo, tyto cesty před­sta­vují je­di­nou fy­zic­kou ak­ti­vitu. Abych se vy­ma­nil z ka­te­go­rie se­den­tary li­festyle pod 5000 kroků denně, musel bych tyto vý­pravy ab­sol­vo­vat 62x. Do­sáh­nout těchto čísel není reálné a i kdy­bych se jim jen při­blí­žil, zna­me­nalo by to, že mám jiné, mnohem zá­važ­nější, pro­blémy.

Ale to od­bo­čuji. Vytrhl jsem klacek z černé gumy, vy­mě­nil duši s tím, že tu dě­ra­vou za­le­pím poz­ději a jel jsem dál, jako kdyby se nic nedělo. Je­di­nou při­po­mín­kou ser­vis­ního zásahu byla špína na prs­tech.

Když jsem pak v Cele zá­pla­to­val díru na duši, uká­zalo se, že klacek projel skrz naskrz, pro­píchl ji ještě jednou a kus, který rach­tal o ráfek, v ní zůstal od­lo­men. Po apli­ko­vání další zá­platy ná­sle­do­vala cesta do bike-shopu pro ná­hradní (měl bych rád aspoň jednu, která není z větší část tvo­řená zá­pla­tami apli­ko­vané na vrstvy jiných záplat). Teprve potom mě na­padlo, že by asi bylo ro­zumné od­stra­nit kus uvízlé větve, pro­tože jinak bych mohl pích­nout znovu, ten­to­krát ze­vnitř a to by nebylo zcela ide­ální. Jen jsem všechny díry, kte­rými by se dal frag­ment vy­táh­nout, už za­le­pil.

No nic, musím udělat vlastní díru, abych vytáhl… zlo­mený hřebík. Za­jí­mavé.

Tak ona to nebyla větev, ale hřebík. Prošel skrz a za jízdy se zlomil vedví. Na­štěstí ráfek ná­sil­nou po­tyčku pře­čkal bez úhony.

A jaké je po­u­čení téhle slovní li­ta­nie? Nevím, závěry mi příliš nejdou. Oba pra­vi­delní čte­náři k47čky to jistě dobře ví. Možná snad jen: Vy­táh­něte hřebík, než za­le­píte všechny díry. Pokud se v životě na­skyt­nete v si­tu­aci, kdy toto moudro uplat­níte, ozvěte se, ob­ra­tem vám pošlu blu­diš­ťáka.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz