Díra v duši

Co je horší než píchnout duši kola? Muset ji rozříznout, abyste z ní mohli vyndat předmět, který ji prorazil.

Byl to den jako každý jiný a trávil jsem tedy jeho část ve vysoké rychlosti v sedle kola. Štěrková cesta se zlomila, najednou jsem neotročil proti větru jako burlak jednadvacátého století a začal padat po jemné křivce v polích, která bude za pár měsíců lemovaná pralesem kukuřice nebo slunečnic.

A najednou idylka skončila. Něco mi začalo divoce cvakat v kole – ten zvuk, když se vám do výpletu kola dostane klacek a při každé otáčce zarachtá o rám. Zastavil jsem a závětřím v osamělém oblouku stromů se ozývalo syčení. Bylo to jasné, píchl jsem.

Protočil jsem zadní kolo a vybaflo na mě monstrum. Z pláště trčel klacek. To by mohlo vysvětlovat vzniklou situaci.

Následovala rychlá výměna duše. Mít s sebou náhradní duši, sadu na jejich lepení a pumpičku je zcela zásadní pro každou cestu nehledě na to, jak je krátká, protože se mi nechce chodit zpátky po vlastních.

Popravdě, nikdy se mi nechce nikam chodit, když můžu jet. Je to tak strašlivé pomalé. Lidé chodí nejčastěji rychlostí kolem 5 km/h, na kole jsem ±4× rychlejší a jde o zážitek ∞x zábavnější. Není žádný důvod používat dolní končetiny, jak bůh zamýšlel.

Na záchod/k lednici to mám 81 kroků a některé dny, když nepočítám kolo, tyto cesty představují jedinou fyzickou aktivitu. Abych se vymanil z kategorie sedentary lifestyle pod 5000 kroků denně, musel bych tyto výpravy absolvovat 62×. Dosáhnout těchto čísel není reálné a i kdybych se jim jen přiblížil, znamenalo by to, že mám jiné, mnohem závažnější, problémy.

Ale to odbočuji. Vytrhl jsem klacek z černé gumy, vyměnil duši s tím, že tu děravou zalepím později a jel jsem dál, jako kdyby se nic nedělo. Jedinou připomínkou servisního zásahu byla špína na prstech.

Když jsem pak v Cele záplatoval díru na duši, ukázalo se, že klacek projel skrz naskrz, propíchl ji ještě jednou a kus, který rachtal o ráfek, v ní zůstal odlomen. Po aplikování další záplaty následovala cesta do bike-shopu pro náhradní (měl bych rád aspoň jednu, která není z větší část tvořená záplatami aplikované na vrstvy jiných záplat). Teprve potom mě napadlo, že by asi bylo rozumné odstranit kus uvízlé větve, protože jinak bych mohl píchnout znovu, tentokrát zevnitř a to by nebylo zcela ideální. Jen jsem všechny díry, kterými by se dal fragment vytáhnout, už zalepil.

No nic, musím udělat vlastní díru, abych vytáhl… zlomený hřebík. Zajímavé.

Tak ona to nebyla větev, ale hřebík. Prošel skrz a za jízdy se zlomil vedví. Naštěstí ráfek násilnou potyčku přečkal bez úhony.

A jaké je poučení téhle slovní litanie? Nevím, závěry mi příliš nejdou. Oba pravidelní čtenáři k47čky to jistě dobře ví. Možná snad jen: Vytáhněte hřebík, než zalepíte všechny díry. Pokud se v životě naskytnete v situaci, kdy toto moudro uplatníte, ozvěte se, obratem vám pošlu bludišťáka.