Když je čas přestat

Vždy, když se pustím do ██████████████████████████████, dostaví se okamžik, kdy je naprosto jasné, že nadešel čas přestat, ale nikdy tak neučiním. Oslava je v plném proudu, všichni se mají fajn, hudba hraje, občas zaburácí střelba, proč přestávat právě teď? Jedno další nemůže uškodit.

Že jsem se dostal do toho bodu, mi došlo v okamžiku, kdy jsem v hlavě finišoval kostru povídkové mikro-viněty operativně pojmenované Černá opona, podle zaslechnutého textu v právě hrající písničce. Rozhodující byl fakt, že šlo o koherentní nápad, který měl hlavu a patu. Obvykle jsou opilecké myšlenky jen haldy nesmyslů, které pohromadě drží nezanedbatelná koncentrace C₂H₆O a rozpadnou se pod střízlivým sluncem. Ale Černá opona (kterou jako obvykle nikdy nedopíšu) dávala smysl, nebyla nijak přehnaně inventivní nebo zajímavá, ale aspoň držela pohromadě. To znamenalo jediné – dost chemického ohně, aby nastartoval laterální myšlení, ale ne dost na to, aby se změnilo na slovní salát. Čas zařadit volnoběh a nechat se tiše odnést k rozpraskanému ránu.

Bylo to jasné v okamžiku realizace a bylo to pak mnohem jasnější druhý den, kdy se ze mě stala zombie. Nutil jsem se spát do tří odpoledne, abych byl aspoň trochu použitelný, ale i tak to mělo k ideálu daleko. Následujících 24 hodin jsem opustil postel asi tak na patnáct minut. Neměl jsem čas a sílu na nic jiného, než litovat všeho, co jsem udělal. Nevím jak vám, ale zpětně dostávám hrůzu ze všeho, co jsem prováděl o den dřív, i když jde o pozitivní interakce nebo události. Nejradši bych všechno zapomněl. Všechno kromě jedné věci…