Čtyřicet sedm nikdo

Kdysi jsem napsal hrubý nástřel povídky operativně pojmenované Osm nikdo, šlo o detailní popis teroristického útoku ozbrojeného komanda, který postrádal smysl a nikdy nedošlo k objasnění důvodů a identifikace pachatelů. Výsledek byl natolik špatný, že spěšně putoval do šuplíku, odkud nebude nikdy vytažen.

Fascinuje mě představa hrůzných činů, které nemají žádný důvod, smysl, logiku, kdy ve vzduchu visí nezodpovězená otázka proč, jejíž vyřešení, by mohlo lidem přinést pocit uzávěrky. I tragédie, když se nám dostane vysvětlení, co za ní stálo, bude částečně odlehčena. Můžeme zas v klidu spát. Logika, byť zvrácená, dává naději, že aktérům můžeme porozumět, jednat s nimi a příště je zastavit. Ale když za činem stojí osm anonymních jedinců (proto ten název) a jedinou stopou je kus masa spáleného fosforem, nic takového není možné – stalo se to, bez důvodu a beze smyslu.

Tohle je velice tangenciální odbočka k tomu, o čem jsem dneska chtěl psát: Povit anonymity je osvobozující.

V poslední době jsem tu nahlas přemýšlel o motivaci k psaní na k47čku. Mám nastavené nahodilé tempo jeden post každý den, proč bych v něm měl pokračovat, když akt psaní má dopad limitně se blížící nule, nejen v kosmickém smyslu, ale i v praktickém měřítku. Někdo to tu čte (a jsem za to vděčný), ale nejsou jich miliony (to je možná o něco horší, než kdyby publikum byla čistá nula – nikdo by si nevšiml digitálního náhrobku). Jaká je pak motivace pokračovat? Tyle úvahy o motivaci můžou vypadat jako brblání, že se mi nedostává dostatečně pozornosti. Může, ale tak to nikdy nezamýšlím. Vždy, když se mi pak trochu pozornosti skutečně dostane, připadá mi to podezřelé. Je zasloužilá nebo jde o akt lítosti? Mám tendenci se klonit k přesvědčení, že pozitivní události nejsou zasloužené a je na nich něco podezřelého.

Další motivující faktor je to, že k47čku nečte nikdo, koho znám z reálného světa takříkajíc analogově, jehož spojení nevede právě přes tenhle zatracený web (možná s jednou výjimkou). Před online světem nemám tvář, nemám jméno, jsem nikdo (tohle byl důvod úvodní diverze) a to je velice pozitivní stav. Můžu tu psát kdovíjaký odpad a nehrozí, že se změní analogové představy o vašem věrném vypravěči. Pravda, všeho všudy se znám asi se třemi lidmi, když do toho započítám i odraz v půlnočním zrcadle, ale není to nula.

Před pár dny se analogový svět a svět nikdo proťaly. Dostal jsem důkazy, že pár analogových lidí ví o téhle žumpě a okamžitě mě sevřel studený děs. Za poslední dva roky se tu nastřádalo 360000 slov důkazů, ty můžou být a budou použity proti mě.

Je to divné lpět na rozdílu mezi hmatatelným světem a prostorem za LCD displeji teď, když se píše rok léta páně 2019, internet není revír podivínů a reálný svět se stává pouhým přívěškem toho virtuálního, do něhož se navracíme jen pro převzetí balíků. Pro mě to je placebo maska, jako nikdo nemůžu nikdy napáchat tolik škody, aby mě to zničilo. Není to pravda, ale motivace nepotřebuje logický základ.