k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Čtyřicet sedm nikdo

8. 11. 2019 — k47 (♪)

Kdysi jsem napsal hrubý ná­střel po­vídky ope­ra­tivně po­jme­no­vané Osm nikdo, šlo o de­tailní popis te­ro­ris­tic­kého útoku oz­bro­je­ného ko­manda, který po­strá­dal smysl a nikdy ne­do­šlo k ob­jas­nění důvodů a iden­ti­fi­kace pa­cha­telů. Vý­sle­dek byl na­to­lik špatný, že spěšně pu­to­val do šuplíku, odkud nebude nikdy vy­ta­žen.

Fas­ci­nuje mě před­stava hrůz­ných činů, které nemají žádný důvod, smysl, logiku, kdy ve vzdu­chu visí ne­zod­po­vě­zená otázka proč, jejíž vy­ře­šení, by mohlo lidem při­nést pocit uzá­věrky. I tragé­die, když se nám do­stane vy­svět­lení, co za ní stálo, bude čás­tečně od­leh­čena. Můžeme zas v klidu spát. Logika, byť zvrá­cená, dává naději, že ak­té­rům můžeme po­ro­zu­mět, jednat s nimi a příště je za­sta­vit. Ale když za činem stojí osm ano­nym­ních je­dinců (proto ten název) a je­di­nou stopou je kus masa spá­le­ného fos­fo­rem, nic ta­ko­vého není možné – stalo se to, bez důvodu a beze smyslu.

Tohle je velice tan­gen­ci­ální od­bočka k tomu, o čem jsem dneska chtěl psát: Povit ano­ny­mity je osvo­bo­zu­jící.

V po­slední době jsem tu nahlas pře­mýš­lel o mo­ti­vaci k psaní na k47čku. Mám na­sta­vené na­ho­dilé tempo jeden post každý den, proč bych v něm měl po­kra­čo­vat, když akt psaní má dopad li­mitně se blí­žící nule, nejen v kos­mic­kém smyslu, ale i v prak­tic­kém mě­řítku. Někdo to tu čte (a jsem za to vděčný), ale nejsou jich mi­li­ony (to je možná o něco horší, než kdyby pu­b­li­kum byla čistá nula – nikdo by si ne­všiml di­gi­tál­ního ná­hrobku). Jaká je pak mo­ti­vace po­kra­čo­vat? Tyle úvahy o mo­ti­vaci můžou vy­pa­dat jako brblání, že se mi ne­do­stává do­sta­tečně po­zor­nosti. Může, ale tak to nikdy ne­za­mýš­lím. Vždy, když se mi pak trochu po­zor­nosti sku­tečně do­stane, při­padá mi to po­de­zřelé. Je za­slou­žilá nebo jde o akt lí­tosti? Mám ten­denci se klonit k pře­svěd­čení, že po­zi­tivní udá­losti nejsou za­slou­žené a je na nich něco po­de­zře­lého.

Další mo­ti­vu­jící faktor je to, že k47čku nečte nikdo, koho znám z re­ál­ného světa takří­ka­jíc ana­lo­gově, jehož spo­jení nevede právě přes tenhle za­tra­cený web (možná s jednou vý­jim­kou). Před online světem nemám tvář, nemám jméno, jsem nikdo (tohle byl důvod úvodní di­verze) a to je velice po­zi­tivní stav. Můžu tu psát kdo­ví­jaký odpad a ne­hrozí, že se změní ana­lo­gové před­stavy o vašem věrném vy­pra­věči. Pravda, všeho všudy se znám asi se třemi lidmi, když do toho za­po­čí­tám i odraz v půl­noč­ním zr­ca­dle, ale není to nula.

Před pár dny se ana­lo­gový svět a svět nikdo pro­ťaly. Dostal jsem důkazy, že pár ana­lo­go­vých lidí ví o téhle žumpě a oka­mžitě mě sevřel stu­dený děs. Za po­slední dva roky se tu na­střá­dalo 360000 slov důkazů, ty můžou být a budou po­u­žity proti mě.

Je to divné lpět na roz­dílu mezi hma­ta­tel­ným světem a pro­sto­rem za LCD dis­pleji teď, když se píše rok léta páně 2019, in­ter­net není revír po­di­vínů a reálný svět se stává pouhým pří­věš­kem toho vir­tu­ál­ního, do něhož se na­vra­címe jen pro pře­vzetí balíků. Pro mě to je pla­cebo maska, jako nikdo nemůžu nikdy na­páchat tolik škody, aby mě to zni­čilo. Není to pravda, ale mo­ti­vace ne­po­tře­buje lo­gický základ.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz