k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Tři novinky od tří post-rockových klasiků

24. 10. 2019 — k47 (♪)

Nevím, co se děje. Už dlouho mi v uších nezněl žádný post-rock. Ne že bych se pře­su­nul k jiným žánrům, jen jsem cel­kově pře­stal po­slou­chat hudbu. Jako kdyby všechny zvuky vy­bledly a ztra­tily ener­gii a mag­ne­tic­kou při­taž­li­vost. Co teď? Co dál? Znáte to: Bojíte se změnit, ale děsíte se, že zů­sta­nete stejní.

65da­y­sofsta­tic se změ­nili. Za­čí­nali jako math-rockové usku­pení, pak sko­čili na post-rocko­vou vlnu, pár krás­ných let se na ní vezly, aby se v po­sled­ních letech začali při­klá­nět k elek­tro­nice. Jejich po­slední album replicr po­kra­čuje v na­sta­vené tra­jek­to­rii ma­xi­mální možnou rych­lostí do plně elek­tro­ni­zo­va­ného pod­zemí, teď navíc s low-key, možná až low-fi zvukem. Moje post-rockové uši nejsou na tyhle vlnové délky na­la­děné, ale není to vůbec zlé.

Zato Epi­taph od God Is an As­t­ro­naut zní přesně tak, jak by věrný po­slu­chač čekal. Na­hrávka ve mě na­vo­zuje po­dobné pocity, jaké se kdysi po­da­řilo albům Age of the Fifth Sun nebo The End of the Be­gin­ning, jen někdy mi při­padá, jako kdyby se do mixu při­pletl Requiem for Hell od Mona. Někdy. Občas. Trochu. V zábles­cích. Jinak, jak má GIAA ve zvyku, vy­tváří obrazy ne­smír­ného pro­storu a pohybu, kos­mický post-rock. Těžko se to vy­svět­luje, ale já měl GIAA spo­jené s vesmí­rem, ne černou ne­ko­neč­nou prázd­notu me­zihvězd­ného pro­storu, ale s výjevy ba­rev­ných ml­ho­vin a ga­la­xií. Je to pořád post-rock, takže na slova ne­na­ra­zíte, ale i bez nich jsou tracky ne­u­vě­ři­telně bohaté a na­sáklé ne­zkrot­nou nadějí (na­pros­tým opakem je Our Ce­a­sing Voice). Epi­taph dělá v tomto ohledu krok zpátky, o něco málo ubírá na roz­loze a op­ti­mismu, ale přesto jde o čisté GIAA.

Mám tu jednu sku­pinu, která se mění, jednu, která zů­stává ±věrná svému zvuku. Do tře­tice k nim při­ho­dím exem­plář Tides From Nebula, je­jichž po­slední album From Voodoo To Zen je tak pa­de­sát na pa­de­sát. Udě­lali krok stra­nou, nebo spíš krok vzhůru, ale pořád se drží v mezích žánru. Po­slech­něte si track Do­pa­mine a když se vám nebude líbit, nebude se vám líbit ani zbytek alba.

Epi­taph je ze tro­jice dneš­ních alb tím nej­lep­ším a na­prostý vrchol pak před­sta­vuje druhý track Mortal Coil. Nevím proč, ale zaryl se mi pod kůži.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz