k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
výběr foto Praha povídky kultura
TECH ▞▞ kolo | twitter RSS
««« »»»

Ztratit se v sedle

22. 5. 2018 — k47 (♪)

Na kole vždy jezdím bez map a bez te­le­fonu, jen po paměti a podle citu. Je to tak za­jí­ma­vější. Místní kon­činy znám docela dobře, všechny cesty jsem pro­šla­pal už ti­síc­krát. Když pro­jíž­dím ně­ja­kou novou trasu, není pro­blém ji při­po­jit a na­pa­so­vat na již exis­tu­jící men­tální mapu terénu.

Teorie dobrá. Ale pokud bych si měl vzít po­na­u­čení z dneš­ního vý­jezdu, sku­tečná mapa by se i přesto hodila.

Na­plá­no­val jsem krás­nou trasu, velice rych­lou a dy­na­mic­kou, bez stu­pid­ního tra­ver­zo­vání hlu­bo­kých údolí, kte­rými je místní terén zjiz­vený, a bez zby­teč­ných vý­jezdů na po­chybné kopce. Vý­jimku tvo­řilo jen vzed­mutí na cestě zpátky. To ale bylo nutné, pro­tože každá cesta z Cely ven vede vždy dolů a nějak pak musím ty metry pře­vý­šení na­sbí­rat. To všechno jsem vzal v potaz a trasu zop­ti­ma­li­zo­val jak jen to je v ge­o­lo­gické re­a­litě Re­pub­liky možné. Je­di­ným vo­dít­kem byl kus papíru se jmény vesnic kolem kte­rých nebo skrz které vedla cesta.

Každý plán ale vydrží jen do prv­ního kon­taktu s re­a­li­tou.

V jedné ves­nici uto­pené v záhybu terénu (která shodou náhod smr­děla krav­skými výkaly) měla exis­to­vat od­bočka na jih do další ves­nice na cestě. Ale nic ta­ko­vého se tam ne­vy­sky­to­valo. Projel jsem ji tři­krát, jeden malý kluk na BMX mě po­ba­veně sle­do­val, ale od­bočka ne­e­xis­to­vala. Cedule na konci ves­nice uka­zo­vala 4 ki­lo­me­try do místa vzdá­le­ném víc než 12 ki­lo­me­trů. Ve slabé chvilce jsem za­po­chy­bo­val, zdali nejde o pro­sto­ro­vou ano­má­lii, kdy se ge­o­me­t­rie ča­so­prostoru v těhle kon­či­nách pro­hýbá a kroutí. Ale poz­ději se uká­zalo, že jen míst­nímu zna­čení něco málo chybí k do­ko­na­losti. Lidem z ves­nice to oči­vidně nevadí, pro­tože a) oni vědí b) nikdo cizí tam ne­jezdí a nikoho to tedy nemate.

Navíc moje paměť nebyla ani zda­leka tak bez­chybná a kom­pletní, jak jsem před­po­klá­dal. Kurz jsem ztra­til dva­krát, jednou téměř bez ná­sledků, a po­druhé s ur­či­tými dopady na trasu jízdy – plá­no­val jsem, že mělo jít o dlouhý výjezd, ale ne takhle dlouhý. Po jedné špatné od­bočce ná­sle­do­vala velice zdlou­havá oklika (zpátky se vra­cejí jen srabi) a jedno velice pří­jemné stou­pání o 200 metrů. Teď je jasné, že s výdrží na tom nejsem ani zda­leka tak dobře jako minulý rok před rha­b­do­my­o­lý­zou, když jsem tento vze­stup ab­sol­vo­val na­po­sledy.

Celá cesta byla na­ko­nec 3x delší než ma­xi­mum, které jsem letos ujel, a teď jsem z toho po­ně­kud una­vený, velice blízko stavu kom­plet­ního de­li­ria, nohy mi pře­staly fun­go­vat na po­sled­ních pěti ki­lo­me­t­rech cesty, kdy jsem ne­vní­mal vůbec nic, jen pár metrů as­faltu vpředu.

Ale nej­spíš za tři dny udělám to samé, možná ještě víc. Proč ne, žejo? Svět se pomalu hroutí, nic nedává smysl, a pokud budeme mít štěstí, všichni budeme co ne­vi­dět po smrti. Jen během dlouhé jízdy na kole nic ne­vní­mám, ne­pře­mýš­lím, nechám mysl nečině plavat, tady a teď, při­pa­dám si jako ni­cotná tečka v ze­le­ném moři, jenom jsem.

Ak­tu­a­li­zace dru­hého dne: Stále se cítím jako po smrti.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz