Ztratit se v sedle
Na kole jezdím bez map a bez telefonu, jen po paměti a podle citu. Je to tak zajímavější. Místní končiny znám docela dobře, všechny cesty jsem prošlapal už tisíckrát. Když projíždím nějakou novou trasu, není problém ji připojit a napasovat na již existující mentální mapu terénu.
Teorie dobrá. Ale pokud bych si měl vzít ponaučení z dnešního výjezdu, skutečná mapa by se i přesto hodila.
Naplánoval jsem krásnou trasu, velice rychlou a dynamickou, bez stupidního traverzování hlubokých údolí, kterými je místní terén zjizvený, a bez zbytečných výjezdů na pochybné kopce. Výjimku tvořilo jen vzedmutí na cestě zpátky. To bylo nutné, protože každá cesta z Cely ven vede vždy dolů a nějak pak musím ztracené metry převýšení nasbírat. To všechno jsem vzal v potaz a trasu zoptimalizoval, jak jen to je v geologické realitě Republiky možné. Jediným vodítkem byl kus papíru se jmény vesnic kolem kterých nebo skrz které vedla cesta.
Každý plán ale vydrží jen do prvního kontaktu s realitou.
V jedné vesnici utopené v záhybu terénu (která shodou náhod smrděla kravskými výkaly) měla existovat odbočka na jih do další vesnice na cestě. Ale nic takového se tam nevyskytovalo. Projel jsem ji třikrát, jeden malý kluk na BMX mě pobaveně sledoval, ale odbočka neexistovala. Cedule na konci vesnice ukazovala 4 kilometry do místa vzdáleného víc než 12 kilometrů. Ve slabé chvilce jsem zapochyboval, zdali nejde o prostorovou anomálii, kdy se geometrie časoprostoru v těhle končinách prohýbá a kroutí. Ale později se ukázalo, že jen místnímu značení něco málo chybí k dokonalosti. Lidem z vesnice to očividně nevadí, protože a) oni vědí b) nikdo cizí tam nejezdí a nikoho to tedy nemate.
Navíc moje paměť nebyla ani zdaleka tak bezchybná a kompletní, jak jsem
předpokládal. Kurz jsem ztratil dvakrát, jednou téměř bez následků, a podruhé s určitými dopady na trasu jízdy – plánoval jsem, že mělo jít o dlouhý výjezd,
ale ne takhle dlouhý. Po jedné špatné odbočce následovala velice zdlouhavá
oklika (zpátky se vracejí jen srabi) a jedno velice příjemné stoupání o 200
metrů. Teď je jasné, že s výdrží na tom nejsem ani zdaleka tak dobře
jako minulý rok před █████ Celá cesta byla nakonec 3× delší než maximum, které jsem letos ujel, a teď jsem
z toho poněkud unavený, velice blízko stavu kompletního deliria, nohy mi
přestaly fungovat na posledních pěti kilometrech cesty, kdy jsem nevnímal vůbec
nic, jen pár metrů asfaltu vpředu. Ale nejspíš za tři dny udělám to samé, možná ještě víc. Proč ne, žejo? Svět se
pomalu hroutí, nic nedává smysl, a pokud budeme mít štěstí, všichni budeme co
nevidět po smrti. Jen během dlouhé jízdy na kole nic nevnímám,
nepřemýšlím, nechám mysl nečině plavat, tady a teď, připadám si jako nicotná
tečka v zeleném moři, jenom jsem. Aktualizace druhého dne: Stále se cítím jako po smrti.