k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Zmizet beze stop

13. 2. 2018 — k47

Jedna z nej­vět­ších fan­ta­zií ab­so­lutní svo­body je zemřít ano­nymní smrtí jako ne­známé tělo, které nikdo ne­do­káže iden­ti­fi­ko­vat, jako tečka za za­po­me­nu­tým pří­bě­hem.

To je ale v době po­kroku v DNA ana­lýze, roz­po­zná­vání tváří, ne­u­stá­lého online i of­fline sle­do­vání a vše­li­ja­kých re­gis­trů (stát­ních nebo sou­kro­mých), které schra­ňují fotky, otisky, vzorky DNA, den­tální zá­znamy, stále těžší a těžší. Přesto se v USA každý rok bez stop ztratí víc jak 2000 lidí a nikdo se o nich nikdy nic ne­do­zví. To je aspoň nějaká po­zi­tivní zpráva.

Oscar Zeta Acosta – onen po­věstný třísetlib­rový Samoan Dr. Gonzo z FALIV – beze stop zmizel v roce 1974.

Pokud se ne­mý­lím HST ho poprvé zmínil – tehdy pod pravým jménem – ve Strange Rum­b­lings in Aztlan, potom fik­tivně jako Dr. Gonzo ve FALIV a na­ko­nec po jeho zmi­zení a prav­dě­po­dobné smrti v The Ban­shee Scre­ams For Bu­f­falo Meat (oba články byly v The Great Shark Hunt). Tam o něm HST mluvil naplno, bez zábran, bez masky fikce. Vy­je­vil, že Zeta, jak se sám pře­křtil, byl zá­vislý na AMF, ujíž­děl na LSD, byl rváč a ná­sil­ník, a i přesto, že pra­co­val jako práv­ník, neměl daleko k me­to­dám a po­stu­pům, které za­chá­zely daleko za hra­nice zákona. Jeho ži­votní styl byl divoký, rychle se pro něco na­dchnul, ještě rych­leji ztra­til zájem a stejně rychle zmizel. Prostě na­jed­nou nebyl.

Ale to zas za­bí­hám.

Když jsem tu ne­dávno psal o po­divné Wi­ki­pe­dii, jedno z od­ka­zo­va­ných hesel, které mi v paměti utkvělo ze všech nej­více byl případ Tamam Shud. Jde o příběh mrt­vého člo­věka, který byl v roce 1948 ob­je­ven na aus­tral­ské pláži a nikdo ne­vě­děl, kdo to byl, odkud přišel a co tam dělal. Byla to jen mrt­vola, kus před pár dny živé hmoty, ležela na písku, žádné od­po­vědi, žádná vo­dítka, nic. Pitva ne­při­nesla vy­svět­lení, neměl u sebe nic zvlášt­ního nebo ne­ob­vyk­lého.

Začalo masivní ce­lo­svě­tové pá­t­rání, kdy se au­to­rity sna­žili zjis­tit, o koho jde, ale ne­při­šli na nic. Mrtvý ne­po­chá­zel z žádná an­g­licky mlu­vící země. V té době za­čí­nala stu­dená válka a proto se ob­je­vily spe­ku­lace, že mohlo jít o špiona. Bo­hu­žel nebylo možné na­hléd­nout za že­lez­nou oponu, aby se po­de­zření po­tvr­dilo.

O měsíc poz­ději byl na­le­zen jeho kufr, ale ten také ne­po­skytl žádné nové od­po­vědi.

Skoro půl roku nato byl v ma­ličké kapse jeho kalhot na­le­zen útržek papíru s ná­pi­sem „Tamám Shud“ a vy­šet­řo­vání se znovu ro­ze­běhlo. Papír po­chá­zel z knihy poezie při­su­zo­vané bás­níku-as­t­ro­no­movi Omaru Kha­y­ya­movi. Kon­krétní výtisk byl na­le­zen a na vnitřní straně obálky byl vy­tla­čený text – ob­sa­ho­val ja­kousi šifru a te­le­fonní číslo. To pa­t­řilo Jes­sice Thom­son – zdra­votní sestře, která byd­lela velice blízko místa, kde bylo ob­je­veno tělo ne­zná­mého muže.

Vy­šet­řo­vání se přesto ne­po­hnulo ani o krok, ale záhady se přesto vršily jedna na druhou. I když Jes­sica Thom­son svěd­čila, že mrt­vého ne­znala, její dcera si nebyla tak jistá. Po smrti matky při­znala mož­nost, že muže nejen znala, ale také sama mohla být ruskou agent­kou. Její matka se za­jí­mala ko­mu­nis­mus a uměla Rusky, i když se nikdy ne­svě­řila, kde se jazyk na­u­čila. Do toho se ob­je­vila mož­nost, že syn Jes­siky Thom­son mohl být synem onoho mrt­vého muže. Oba sdí­leli velice vzácný de­taily ana­to­mie ucha.

To všechno jsou možné teorie, ale ty už asi navždy zů­sta­nou ne­po­tvr­zené. Po­slední člověk spo­jený s pří­pa­dem – onen syn Robin Thom­son – zemřel v roce 2009 a s sebou si do hrobu vzal i tuto záhadu.


+1: Vsauce vě­no­val jedno video tématu ztra­ce­ných lidí.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz