k47.cz  — každý den dokud se vám to nezačne líbit
foto Praha výběr povídky kultura
twitter FB RSS
««« »»»

Pokud jsem dobrý člověk, nemůže se mi stát nic zlého, žejo

22. 1. 2018 — k47 (♪)

Všichni víme, jak to skončí. Tedy aspoň já vím, jak to skončí.

Nemám na mysli fa­ta­lis­tické úvahy, tedy aspoň ne právě teď, ale po­vídku. Na­padla mě zá­vě­rečná scéna, ale ne­vě­děl jsem, co by k ní vedlo, jaký by měla v celém textu smysl, nebo jaký smysl by měl mít text sa­motný. V hlavě se mi jen ob­je­vil osa­mo­cený pů­so­bivý obraz bez kon­textu. Jako ob­vykle bych k němu mohl vy­sta­vět spi­rá­lové scho­diště gi­an­tické party, která se vymkla kon­t­role a zašla za hra­nice všeho, co je nám jako lidem drahé. Ale i ukázka ex­ce­siv­ního hé­do­nismu by měla mít nějaký smysl, něco by měla vy­ja­d­řo­vat, něčemu by se měla vě­no­vat, na pozadí chaosu, al­ko­holu a drog by měla pro­bí­hat de­kon­strukce ně­ja­kého tématu. Ten jsem taky neměl.

Začal jsem tedy pře­mýš­let po­zpátku a od po­sled­ního výjevu to­tál­ního chaosu, který by roz­žehl nebe nad Ma­tič­kou Me­t­ro­po­lis, se pro­kou­sá­val k udá­los­tem, které tomu mohly před­chá­zet a pořád se mi ne­da­řilo přijít s ničím uspo­ko­ji­vým. Kan­di­dát, který se ideálu blížil asi nej­více, byl příběh o na­ho­di­lém, ne­lo­gic­kém, ale zcela úmy­sl­ném zlu.

Šlo by o fron­tální útok na pře­svěd­čení, že když jsem více méně dobrý člověk, tak všechna ne­pří­zeň osudu musí být jen zlá náhoda, jen souběh udá­lostí zcela mimo mojí kon­t­rolu, nebo mimo přímý úmysl ko­ho­koli jiného. Věci se stanou. Ale co kdyby tomu tak nebylo? Co když mi někdo začne zcela úmy­slně, i když bez ja­kých­koli lo­gic­kých důvodů, ničit život? Mě osobně? Prostě-jenom-tak? Hodí si kost­kou a padnu mu já?

Právě takový byl ná­čr­tek pří­běhu, který mi rostl v hlavě jako kráp­níky: Dva pro­ta­go­nisté si ná­hod­ným losem vy­be­rou svojí oběť – mladou ženu (tak to bude pů­so­bit mnohem hůř) s tím, že chtějí zničit její emo­ci­o­nální i ma­te­ri­ální jis­toty. Po­u­ží­vají přitom metody, které i když jsou mo­rálně sporné, eticky po­chybné, kruté a ne­vy­bí­ravé, jsou stále na bez­ú­honné straně le­ga­lity.

Jde o ten úmysl a chy­bě­jící logiku.

Myš­lenku li­bo­vůle osudu ro­ze­bí­ral film Sor­ce­rer. Jeho hr­di­nové byli v ob­rov­ském ne­bez­pečí a osudu sta­čilo jen aby na­klo­nil ja­zýčky vah a řidiči ná­kla­ďáků by ze­mřeli v ex­plozi nitro­gly­ce­rinu. Nikdo se je ne­sna­žil úmy­slně od­pá­lit, je kon­krétně. Věci se jenom staly. Ale co když si vybere právě vás, není žádný důvod proč právě vás, ale od té doby se s vámi snaží vy­je­bat všemi do­stup­nými pro­středky a ne­za­staví se před ničím. Jak se s tímhle může člověk, který navíc neměl žádnou velkou zku­še­nost s ad­ver­zi­tou, vy­po­řá­dat?

To by byla docela uchá­ze­jící kostra, ale ne­da­řilo se mi na ní na­ba­lit maso děje. Tak jsem to skar­to­val a pře­stal o tom pře­mýš­let.

Teprve článek o tom, že dnešní te­e­nageři jsou mnohem méně hé­do­nis­tičtí než ge­ne­race jejich rodičů (což nedává žádný smysl, via), re­star­to­val proces bu­do­vání.

Po­ten­ci­ální za­čá­tek téhle verze po­vídky jsem tu ne­dávno ukázal pod ti­tul­kem Vy­mě­ním všechna svá ta­jem­ství za pár lajků.

Začalo být jasné, že jediný způsob jak něco psát, je psát o něčem osob­ním. Jak psal HST ve FALILV If a thing like this is worth doing at all, it’s worth doing right.

Úhel se změnil, ne­sou­středí se na posly ilo­gic­kého zla, ale na pocit od­ci­zení, zku­še­nostmi vy­pěs­to­vané mi­san­tro­pie a la­tentní ne­ná­visti. Hr­di­nové jed­nají s ostat­ními tak, jako se zdro­jem ne­bez­pečí. Je to dáno jejich zku­še­nostmi, které je pře­svěd­čily, že se jim nemůže dostat ničeho dob­rého a když se byť jen trochu odhalí, někdo toho zne­u­žije. Na­ko­lik je jejich před­stava ka­ni­ba­lis­tické spo­leč­nosti reálná a na­ko­lik si ji při­vo­dili sami, je otázka, kterou bude třeba zod­po­vě­dět. Vý­sle­dek je nicméně takový, že se spo­leč­nosti za každou cenu vy­hý­bají nebo se jí snaží zničit.

Takže teď mám za­čá­tek, konec i cel­ko­vou náladu, ale pořád nevím jaký by měl být děj, v čem bude spo­čí­vat kon­flikt a jeho roz­ře­šení? A jak do toho bude pa­so­vat ona scéna, kterou to všechno začalo? To také není jisté.

Ale na tom ne­zá­leží, pro­tože jako skoro každou před­chá­ze­jící po­vídku, ani tuhle ne­do­píšu.


+1: Článek o uva­da­jí­cím hé­do­nismu mladé krve ob­sa­huje skvě­lou větu „Online, eve­ry­body else is always happy, good-lo­o­king and at a party“, která sedí.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz