Příliš zima, neúřadujeme

Ode dneška až do února nebo března tu budu každý den psát jedno a to samé: „Je příliš zima, nic se mi nechce dělat, chci aby se už oteplilo, abych mohl zase jezdit na kole bez rizika omrzlin.“

Nejsem velký fanda zimy, teplot pod nulou a osmi hodin světla denně. Nezbývá než se zabarikádovat v Cele a čekat na první květy jara. Všechno na světě je lepší než těch několik měsíců na přelomu roků.

Když jsem ještě běhal, bavilo mě běhat v zimě po setmění, protože nikdy nebyla úplná tma. Země mdle zářila světlem vzdálených měst odražených od sněhové pokrývky, svět byl ztichlý, ozývaly se v něm jen tlumené kroky a pravidelný dech. Bylo v tom něco hypnotického.

Shodou náhod mě právě v zimě málem srazilo auto. Běžel jsem osamělou silnicí pod lampami, mimo vesnici, daleko od města, na kraji maličké průmyslové zóny zaříznuté do klínu země, asfalt byl pokrytý sněhem, nalevo stěna závěje. Najednou proti mě vyrazilo auto, jelo krokem, velice opatrně po kluzkém povrchu, těsně u stěny závěje, neměnilo rychlost, neuhýbalo, jako kdyby mě řidič neviděl (nepravděpodobné, úsek byl osvětlen) nebo se nestaral, že nemám kam uhnout. Nakonec jsem musel skočit do závějí, abych se vyhnul vozu plazícího se rychlostí beznohého důchodce. Další důvod proč nemít rád zimu.

A aby zimní hibernace ubíhala o něco rychleji, udělal jsem pár makro fotek krystalků ledu, které obalují místní faunu.